Z Balkánu je sice do Asie daleko, ale slovo "balkanizace" je stále pevně zakořeněno v myslích mnoha vedoucích představitelů, zejména pak těch, kteří po dekolonizaci prožili léta nestability.
Ačkoliv otázka Kosova nevyvolává v Asii příliš velkou veřejnou diskusi, pro ty, kdo přemýšlejí o jejích důsledcích pro země bojující s vlastními odtrženeckými menšinami, je to znepokojivé téma.
Tito lidé si všímají, že zatímco původní rozpad Jugoslávie byl výsledkem působení vnitřních sil, vyhlášení nezávislosti Kosova bylo možné proto, že Spojené státy a Evropská unie toto štěpení Srbska podpořily. Otázka, zda jde o důsledek idealismu, anebo o potrestání Srbska za jeho činy během Miloševičovy éry, nemá z hlediska těch, jichž se tyto události přímo netýkají, žádný význam.
Sebeurčení podle Asie
Indonésie a Srí Lanka oznámily, že nezávislost Kosova neuznají. Čína a Vietnam trvají na tom, že jakékoliv řešení nesmí narušit územní celistvost Srbska. Také reakce většiny dalších asijských zemí budou pravděpodobně negativní.
Z asijského pohledu vyvolává toto téma dvě otázky. První zní, jak dalece by se měl uplatňovat princip sebeurčení. Kosovo je suchozemský stát čítající 2 miliony obyvatel, z nichž 10 procent tvoří Srbové, kteří s nezávislostí ostře nesouhlasí.
Druhá otázka zní, kdy a kde se proces štěpení bývalých impérií zastaví. I samotné slovo "balkanizace" koneckonců původně vyjadřovalo rozdrobení balkánského území tvořeného Osmanskou a Rakousko-Uherskou říší do 10 států.
Nelze vyloučit, že podstata Evropské unie umožňuje existenci mnoha ministátů uvnitř širší politické entity a že Kosovo bude stejně životaschopné jako Lucembursko. A stejně tak je možné, že EU dokáže být následníkem někdejších osmanských a habsburských říší, který obsáhne všechny balkánské státy, velké i malé.
Možné to je. Pro jiné oblasti světa, v nichž se žádná obdoba EU nevyskytuje, to však nemůže být příliš velká útěcha. Od roku 1945 - ne-li ještě déle - vyznávají tyto země většinou dva koncepty: prvním z nich je koncept národního státu uznaného ostatními zeměmi v Organizaci spojených národů a druhým hranice definované jejich dějinami v rámci západních impérií.
V postkoloniální době se formálních štěpení až dosud vyskytlo pozoruhodně málo. Jedním z těch velkých byl vznik Bangladéše odštěpením od neudržitelného Pákistánu, když obě území od sebe dělily tisíce kilometrů a neméně velká kulturní propast. Odtržení Singapuru od Malajsie proběhlo pokojně. Odtržení Eritreje od Etiopie nikoliv.
Africké a asijské státy však mají stále silné obavy o národní celistvost. Konec formálních západních impérií (nejnověji toho ruského) je stále příliš blízko, než aby si nástupnické státy mohly být jisté, že jejich hranice přežijí. Proto jsou mimořádně citlivé na zjištění, že Západ instinktivně podporuje separatistická hnutí, byť by tak činil pouze verbálně. Ať už jde o otázku Dárfúru, Západní Papuy, Nágálandu nebo šanských států, často panuje názor, že staré koloniální mocnosti straní problémovým menšinám stavějícím se proti ústředním vládám, které samy tyto mocnosti vytvořily.
Stejně tak se alespoň při pohledu zdálky nezdá, že by nezávislé Kosovo nabízelo smysluplné řešení problému národů hovořících stejným jazykem, ale oddělených od svého národního státu. V případě Kosova by bylo logické jeho rozdělení mezi Albánii a Srbsko, nikoliv vytvoření dalšího pidistátu s další nespokojenou menšinou.
Mnozí lidé v okolním světě nepřisuzují Západu dokonce ani dobré úmysly, neboť si všímají, že některé vlivné hlasy v hlavních městech západních zemí by rády viděly rozdělení Iráku na tři státy: šíitský, sunnitský a kurdský.
A i když si tito lidé uvědomují, že se Evropská unie a Spojené státy snaží problémy řešit, a nikoliv vytvářet nové nástrahy ve stylu "rozděl a panuj", přesto mají obavy.
Hrozba kmenové státnosti
Vezměme si Srí Lanku. Podle kosovské logiky si také Tamilové na severu zaslouží vlastní stát, přičemž tato eventualita by měla obrovské důsledky třeba pro takovou Indii.
Ta může existovat pouze za předpokladu, že její hlavní součásti - ať už tamilské, sikhské nebo bengálské - uznají existenci nadřazené identity a výhody větší rozmanitosti a velikosti.
Nic z toho neznamená, že na právech menšin nezáleží - že Čína může utlačovat Tibet a (turkestánský) Sin-ťiang, že Rusko může šířit brutalitu v Čečensku, že Thajsko může vůči své muslimské malajsijské menšině a jejímu jazyku uplatňovat zákony o cizincích a tak dále. Pro většinu Afriky a Asie je hlavním úkolem udržet státy v takové podobě, aby dokázaly vykonávat správu a představovaly stabilní základnu rozvoje. Jak ukazuje případ Keni, i v zemích bez zjevných separatistických problémů a s jistými úspěchy při hospodářském rozvoji zůstává základním problémem integrace rozmanitých národností do státního útvaru.
Nezávislost Kosova je možná posledním dějstvím balkanizace někdejších impérií. Zároveň se však jeví jako vítězství kmenového pojetí státnosti a vytváří princip, který může problémy v jiných zemích pouze zhoršit.
Namísto uznání samosprávy menšin uvnitř struktury jednotného státu se budou až do hořkého konce svádět boje mezi centralismem a separatismem.
Autor pravidelně pro International Herald Tribune komentuje asijská a ekonomická témata (c) The New York Times Syndicate 2008
Nezávislé Kosovo
může být jen posledním aktem balkanizace regionu. Nebo předehrou k dalším rozpadům států v Asii a Africe.
