O Palestincích a dětech

Vy jste muž a žena?" zeptal se neobratně s lišáckým výrazem restauratér od Damašské brány ve východním Jeruzalémě. Jelikož jsme u něj večeřeli potřetí, získal k nám téměř otcovský vztah a nezdráhal se zajít do osobních otázky. "Kolik máte dětí? Tři, čtyři?" doplnil záhy.
Když jsme zakroutili hlavou, že děti nemáme, zarazil se, aniž by dokázal skrýt údiv a rozpaky. "Promiňte," omlouval se. Snad někde v dáli cítil tragédii nebo neřešitelné problémy, snad potřeboval promyslet lepší reakci, výraz tváře u něj napovídal, že nezná rozumný důvod, proč by dva lidé neměli mít děti. Když je jim tak třicet čtyři, ale spíš pět.
"Já mám osm dětí. Šest synů a dvě dcery. Krásní mladí lidé. Polovina je bez práce, ale nějak se protloukají, pomáhají mi s obchodem, ale zázrak to není. Není důležité, kolik toho člověk má, ale zda je vůbec na světě," hodnotil svůj život v Izraeli postarší sympatický Palestinec.
Když jsem později, rok po zážitku z jídelny ve východním Jeruzalémě, seděl na pařížském letišti a čekal na spoj do Washingtonu, listoval jsem novinami a narazil na článek o růstu palestinské populace. Noviny psaly, že v Palestině vzrostl počet obyvatel za posledních deset let o 30 procent, ačkoliv jejich životní podmínky nejsou nijak růžové, práce je poskrovnu a chudoba je všudypřítomná.
Posmívační a vtipní jazykové tvrdí, že za počtem dětí jsou bezesporu výpadky elektřiny, které po večerech brání Palestincům sledovat televizi, ale všichni nějak tuší, že tento národ žije tradičně a patří mezi část světa, kde mít hodně dětí není obtíží, ale radostí, jelikož šťastných dní je přesně tolik, kolik chcete. Takových národů je v naší západní civilizaci málo, ale jinde zatím stále dost.
Izrael se prý takové populační exploze obává. Má proč? Pokud bude Palestinců za několik let osm milionů, bude jich víc než Izraelců a kdyby se vrátili palestinští uprchlíci, situace by se stala neúnosnou. Jak z hlediska ekonomického rozvoje palestinské samosprávy, především dostatku práce, tak z mocensky demografického hlediska.
Hasan, jak se restauratér od Damašské brány jmenoval, to viděl jasně: "Bojí se nás, našeho počtu, faktu, že umíráme, ale pořád se nás rodí víc. Jsme pro Izrael jako barbaři v době římské. Řím byl také bohatý a mocný a Římané žili v přepychu obklopeni výdobytky doby, ale když bohatnete, děti jsou na obtíž, protože vám berou čas na požitky. Jsem rád, že jsme tak chudí a bezmocní, protože je nás víc a víc a jednou si vybojujeme svoje místo na slunci. Ale bojím se zároveň, že naši potomci taky zbohatnou, jak to vidíme v Americe nebo Evropě, a dětí bude míň."
Statistiku a novinové povídačky nejlépe pochopíte, pokud se dotknete reality vlastníma očima. Palestinské vísky i východní Jeruzalém jsou plné pobíhajících dětí, které od útlého věku pomáhají s vykládkou zeleniny, v obchodě nebo na poli. Prodávají cetky turistům na křižovatce, organizují řazení aut na parkovišti. Jsou milí, přátelští. Společnost působí jinak než v Evropě.
Je mladší, děti nejsou závažím a nikdo se o jejich čas moc nestará, protože důležité je dát jim jen život. Téměř se chce zvolat: Jak můžete takhle lehce žít? Ale ona lehkost je důvodem, proč je v Palestině tolik dětí.

Fejetony Milana Fridricha nyní vyšly i knižně pod titulem Valčík s babiznou.