Jan Březina: K Turkům se chováme nemoudře. Zbytečně

Evropský parlament po velmi vášnivé diskusi přece jenom schválil zprávu o pokroku Turecka v přípravách na přistoupení. Jedná se o první dokument, který zcela otevřeně pojmenovává situaci v oblasti demokracie a lidských práv v Turecku, stále na hony vzdálenou evropským standardům..
Dosavadní přístup, který se nesl v duchu podlézavého zkreslování skutečnosti ve snaze nevzbudit hněv tureckých elit, se nyní unii vrací jako bumerang, když jí nezbývá než konstatovat, že pokrok za uplynulý rok byl prakticky nulový.

Hanobení národní hrdosti

Přes veškeré výzvy a naléhání ze strany Bruselu zůstává nadále v platnosti kontroverzní článek trestního zákona umožňující uložit až tříletý trest odnětí svobody tomu, kdo se proviní proti národní hrdosti. Počet odsouzených roste a nic nenasvědčuje tomu, že by turecké soudy či parlament hodlaly situaci změnit. Alarmující zprávou je rovněž prorůstání armády do soudních struktur, které by v Evropě bylo možné snad jen v době válečného stavu.
Kapitolou samou o sobě je zoufale nedůstojné postavení náboženských menšin, které živoří na pomezí ilegality. Od počátku 70. let, kdy došlo k násilnému uzavření pravoslavného semináře, nemají křesťanské církve v Turecku možnost vychovávat a vzdělávat své duchovní. Situace, kterou velmi dobře známe z éry bývalého režimu, s tím rozdílem, že Turecko na rozdíl od komunistického Československa aspiruje na členství v organizaci, kde jsou záruky dodržování lidských práv samozřejmostí.

Znepokojující jsou rovněž poznatky dokládající provázanost islámu s politickou sférou. Řadím se mezi ty, kdo si přejí, aby se Turecko stalo první islámskou zemí, která si osvojí principy liberální demokracie, ale obávám se, že právě zmíněné propojení může tento vývoj zmařit. Doslova šokem pro mě byla reakce tureckého premiéra Erdogana na nedávné vystoupení papeže Benedikta XVI. v bavorském Řezně, v níž padla slova jako "politováníhodné" nebo "ošklivé".
Bilance dosavadního tureckého snažení ukazuje, že loňské zahájení přístupových jednání bylo unáhleným krokem, který v žádném případě nepřispěl k provedení potřebných reforem, ale naopak znamenal jejich zpomalení. EU se tak naivně a krátkozrace zbavila jediného účinného biče, který na Turecko platil: hrozby nezahájení přístupových rozhovorů. Po promarněném roce jí přitom musí byt jasné, že pouhým cukrem je k zásadním reformám nepřiměje.

Čelem, ne zády

Nepříjemné procitnutí unie z tureckého snu však neznamená, že by se nyní měla k Ankaře otočit zády. Nechť je mu zachována perspektiva členství, ale ne jako zemi, kde je vyvlastňován majetek křesťanských církví, kde jsou novináři a spisovatelé odsuzováni za projevení názoru a jejíž občané každoročně získávají politický azyl v zemích EU.

Autor je poslancem EP za KDU-ČSL