David Klimeš: Špidlův evropský pomníček

Podobně i u Evropského globalizačního fondu brzo všichni uvidí jeho škodlivost, jenže v rámci unijní solidarity se nikdo neodváží novou politiku zrušit.

Návnada pro Francii

Myšlenka, že proces globalizace není ke všem férový, není nijak nová. Pro Francouze se ale stala ještě jasnější, když před dvěma lety americká počítačová společnost Hewlett-Packard zrušila na 6000 míst v Evropě, především ve Francii, a šla do Asie. Bezradný Jacques Chirac ihned obvinil Brusel, že jen nečinně přihlíží. Evropská komise nepřešla Chirakovy výtky jako obvykle. V šoku po odmítnutí euroústavy ve francouzském referendu se naopak "boj za oběti globalizace" stal nástrojem, jak obměkčit Francii.

Výsledek se dostavil. Na konci roku 2005 hlavy států schválily vytvoření zvláštního fondu a v komisi si agendu vzal na starost český eurokomisař Vladimír Špidla. Ten potvrdil, že dokáže dát bohulibým záměrům nečekaně tragický rozměr. Každý rok bude vyčleňováno na 500 milionů eur, o něž mohou žádat členské státy pro boj s následky globalizace. Tam, kde uvidí, že ohrožuje průmysl, vypracují elaborát, který schválí rada i europarlament a z poloviny se zafinancuje z evropských peněz. Armáda úředníků bude školit, radit, kvalifikovat, mobilizovat a trénovat vyhozené či ohrožené pracovníky.

Kdo je oběť globalizace?

Úskalí rozdělování peněz je už vidět za prvními schváleným projekty. Skoro čtyři miliony eur poplynou do francouzských továren, které vyráběly pro Peugeot a Renault. Komisař Špidla byl nadšen: "Odpověděli jsme na skutečné potřeby na evropské úrovni v případech, kdy automobilový sektor pocítil stinné stránky globalizace."

Lidé obeznámení s problémem si už tak jistí nejsou. Etienne Wasmer z think tanku Bruegel se případem zabýval a nenašel průkazný doklad, že příčinou špatné výkonnosti francouzských automobilek je globalizace. A jsme u druhého problému. Pokud nemáme jasnou definici, co je globalizace, těžko stanovit, kdo je její obětí.

Nepřekvapuje, že po vytvoření fondu s 500 miliony eur jí chce být každý. Finský ministr práce chce například žádat náhradu pro firmu Perlos, která vyrábí obaly na mobily. Pokud Finové dostanou miliony, protože Nokia změnila výrobce krytek mobilů, doporučuji, aby česká vláda zažádala o odškodnění zaměstnanců firmy J. Porkert, která až donedávna vyráběla známé litinové mlýnky na maso a nyní v konkurenci zkrachovala.

Špatná léčba

Je zde ale mnohem závažnější problém. Přijde po desetiletí pozitivních konotací slova globalizace dekáda opovržení? Filozofie globalizačního fondu to naznačuje. Asociace evropských obchodníků Eurochambers to shrnula jasně: "Fond může vytvářet dojem, že jsme schopni ochránit Evropu před zbytkem světa, což není pravda."

Nikdo samozřejmě nepopírá, že globalizace má stinné stránky. Generální tajemník OECD Ángel Gurría to nedávno vyjádřil takto: "Miliony lidí mají prospěch z globalizace, zároveň však cítíme, že s tímto procesem je cosi v nepořádku." Má pravdu. Globální firmy se začínají chovat podle toho, že 45 procent (čím dál kvalifikovanější) pracovní síly je v Číně, Indii, Brazílii a Rusku, v zemích OECD je to jen 19 procent. Porovnáme-li růst platů deseti procent nejhůře placených zaměstnanců a deseti procent nejlépe placených mezi lety 1995 až 2005, všude v zemích OECD s výjimkou Irska a Španělska vzrůstá nerovnost.

Řešení Evropské komise je to nejhorší z možných. Konkurenci z rostoucích asijských a latinskoamerických ekonomik se nevyhneme, a to ani kdyby globalizační fond ukrajoval z rozpočtu unie stejný díl jako společná zemědělská politika. Vladimír Špidla má rád velkorysá řešení, nicméně zrovna v případě náhle propuštěných zaměstnanců to není třeba. To už mimochodem čtyři roky ukazuje i sousední rakouský systém, kdy zaměstnavatel ukrajuje ze zaměstnancova platu 1,5 procenta a dává je do speciálního fondu. Při odchodu z práce (či právě propuštění) si člověk může tento finanční polštář v případě nouze vybrat nebo dál "přenést" do nového zaměstnání.

Autor je novinář