Nečekejme na to, co udělá ten druhý

SWOOP (South West Opportunities for Older People) je partnerství agentur a organizací, které se zabývají problematikou seniorů. Jeho členy jsou vládní agentury, regionální a národní instituce, soukromý a dobrovolnický sektor působící na půdě University v Exeteru, která mu poskytuje podporu, vedení a zabezpečuje programovou činnost

Jste jedním z reprezentantů partnerství SWOOP ve Velké Británii. Proč vzniklo a na co se vaše aktivity zaměřují?

Mnoho studií v posledním čase uvádí významné demografické změny, které jsou charakterizovány prodlužováním lidského věku, menší porodností a změnami, které významným způsobem mohou ovlivnit životy lidí v mnoha zemích. Koncem 90. let vyslal Evropský parlament signál všem členským státům a dal podnět zabývat se těmito problémy v souvislosti s vývojem ekonomiky, využitím pracovní síly, službami, vzděláváním a zaměstnaností. Každá země tedy může problém řešit tak, aby bylo dosaženo co nejlepších výsledků. V Británii na základě této výzvy vznikl tzv. Age Positive Programme. Jihozápad Anglie (South West) má nejvyšší procento lidí nad 50 let. Mnoho lidí z této oblasti nenašlo pracovní uplatnění. Na základě těchto skutečností a průzkumu, zaměřeného na věk a zaměstnatelnost, který uskutečnila Universita v Exeteru a ve spolupráci s dalšími institucemi, vzniklo partnerství SWOOP.

Odkdy partnerství vyvíjí své aktivity?

Aktivní je od června 2005 a svoji činnost zaměřilo na podporu jednotlivců, asistenci zaměstnavatelům, vede výzkum a shromažďuje důležité informace. Jedním z cílů je poukázat na význam a hodnoty starších zaměstnanců a zasloužit se o to, aby se situace na pracovním trhu vyvíjela pozitivním směrem ke starším lidem. SWOOP pomáhá starším lidem s osvojením si moderních prezentačních postupů tak, aby byly využity jejich dlouholeté zkušenosti a schopnosti, zvýšily se jejich šance na pracovním trhu. Komunikujeme a spolupracujeme se zaměstnavateli a snažíme se, aby právě oni získali pozitivní vztah ke starším zaměstnancům a dokázali jejich potenciál využít.

Statistické průzkumy a studie často odhalí zajímavá fakta a skutečnosti. Ve Velké Británii byl přijat zákon, který má na život Britů praktický dopad.

V průzkumu na téma Jak ageistická je Británie, který jsme uskutečnili v roce 2006 (Age Concern and the University of Kent), bylo dotazováno dva tisíce respondentů ve věku nad 16 let. Z výsledků vyplynulo, že více než 29 procent lidí pociťuje věkovou diskriminaci intenzivněji než jiný druh diskriminačního chování. Téměř 30 procent lidí tvrdí, že ve společnosti je více předsudků vůči starším lidem, než tomu bylo před pěti lety, a myslí si, že se situace bude zhoršovat. Třetina dotazovaných je přesvědčena, že demografická orientace ke starší společnosti zhorší kvalitu života ve smyslu snížené bezpečnosti, životního standardu, ve sféře zdraví, práce a vzdělávání. Jeden ze tří respondentů pohlíží na lidi nad 70 let jako na neschopné a nekompetentní.

Jedna věc je, jak vidí lidé své starší spoluobčany, a druhá, jak se vnímají oni samotní a do jaké míry jsou schopni posuzovat konkrétní situace.

Je velmi těžké být objektivní. To, co jeden člověk považuje za normální projev chování, může druhému připadat mírně diskriminační. Ale abychom nemluvili jenom teoreticky. Svého času jsme vedli rozhovor se ženou, padesátnicí, na obsazení pozice v rámci našeho projektu. Když nakonec nebyla vybrána, ohradila se a tvrdila, že komise (mimochodem složená převážně z mladších mužů) ji svým rozhodnutím diskriminovala a byla zaujatá vůči jejímu věku. Jaké však bylo její překvapení, když zjistila, že jsme na pozici vybrali jinou ženu, také padesátnici. Jsou to velice citlivé záležitosti.

Zdá se, že právě v těchto otázkách je mnoho prostoru pro činnost a aktivity různých institucí a poradenských firem. Hovořit o reálné situaci, poskytnout lidem prostor pro změnu v myšlení a podat jim pomocnou ruku při transformaci vlastní osobnosti a napomoci jejich plnému zapojení do života.

Rozhodně ano. Jeden náš projekt se zabýval například pomocí starším lidem. Šlo převážně o lidi, kteří přišli o práci v rámci likvidací menších firem. Někteří v nich pracovali třeba i 30 let. Tím pádem neměli vůbec žádné zkušenosti s hledáním práce. I oni mohli být přesvědčeni, že jsou diskriminovaní kvůli věku, protože si žádnou práci nemohli najít. Ale problém vězel i v tom, že nebyli dostatečně zruční a dovední při přijímacích pohovorech, psaní životopisu, správné reakci na inzeráty a podobně. Naše pomoc se zaměřila právě tímto směrem a výsledky se dostavily. Navíc, tito lidé jakoby vpluli do reality a začali věci vnímat objektivněji. Někdy vznikají paradoxní situace. Nedávno se na jednom setkání vyjádřili regionální zástupci federace malých firem, že by rádi zaměstnali více starších pracovníků, ale ve světle nové legislativy nemohou diskriminovat ani mladší věkové kategorie.

Kdy se vůbec začalo o problému diskriminace starších lidí v Británii mluvit? Co bylo tím spouštěcím momentem? Změnilo se vůbec něco v posledním období?

Je to poměrně čerstvá záležitost, i když problematika jako taková není ničím novým. Možná nabírá na intenzitě a dostává se víc na veřejnost. Legislativě proti diskriminaci, přijaté v říjnu 2006, předcházela asi dvouletá kampaň, kterou zahájilo Oddělení pro práci a penze. Tisk v tomto směru sehrál velmi důležitou roli a několik ostře sledovaných případů diskriminace našlo v široké veřejnosti velkou odezvu. Jedním z nich bylo propuštění 55leté televizní moderátorky BBC. Dokonce sám ředitel této nejprestižnější televizní stanice musel předstoupit před parlamentní výbor a zdůvodnit své kroky. Na svoji obhajobu uvedl skutečnost, že mu šlo pouze o to najít kvalifikovanějšího člověka na tento post. Já osobně se domnívám, jako řada dalších diváků, že na obrazovce jsou více diskriminované ženy a že to, co se toleruje u mužů (tedy jejich vyšší věk, pár šedin a vrásek) se rozhodně ženám neodpouští. Těžko se však tyto věci dokazují, protože když je to zapotřebí argument pro ten či onen postup, najde se.

Antidiskriminační zákon tedy má smysl, a díky němu se některé věci změnily...

Určitě smysl má a mnoho lidí ho přivítalo a využilo. Proběhlo mnoho soudních sporů, ze kterých vyšli vítězně právě diskriminovaní lidé. Také se zamezilo tendenčním a diskriminujícím stylizacím inzerátů na obsazení pracovních míst apod. Já osobně jsem přesvědčený, že právě přijatý zákon má velký vliv na vnímaní starších lidí, že vytváří prostor pro otevřenější komunikaci. Ale zároveň si uvědomuji, že to chce svůj čas, aby společnost dokázala překonat stereotypy v myšlení, například překonat názor, že starší lidé více chybí v zaměstnání, protože jsou nemocní - statistiky dokazují, že tomu tak není. Zároveň je však jasné, že mnoho firem si buduje svoji image na mládí. Jde zejména o média, reklamu, design, architekturu, a to se odráží i na jejich způsobu, jakým se veřejně prezentují. Propagují se jako "mladý business".

Možná, že právě média sehrávají v tomto směru negativní roli v tom smyslu, že dostatečně neakcentují starší, zkušenější lidi, neprezentují je jako osobnosti, které mají mnoho co říct všem věkovým kategoriím.

V první řadě potřebujeme více modelových rolí. Je zajímavé, že jedním z neuznávanějších DJ ve Velké Británii byl pán zvaný John Peel, který nedávno zemřel ve věku 62 let. Pouštěl atraktivní, inovativní hudbu, ale v žádném případě si na mladíka nehrál. Byl velice respektovaný a uznávaný pro to, co a jak dělal. Jeho věk byl irelevantní. Média sehrávají důležitou roli v prezentaci osobností a velkou měrou se podílí na vytváření obrazu o starší generaci. Mají možnosti a kapacitu vyhledávat zajímavé lidi a psát o nich, akcentovat jejich hodnoty, a tím vytvářet v myslích lidí reálnější a pozitivnější obrazy o starší generaci. V tomto směru mají mnoho neprošlapaného prostoru.

Jak jsou na tom v Británii, pokud jde o věkovou diskriminaci, muži a ženy? Zaujímá některá skupina výhodnější postavení?

Situace je obdobná s jinými zeměmi. Neustále stoupá počet zaměstnaných žen všech věkových kategorií. V zemích, které to umožňují, nachází mnoho žen uplatnění v profesích, které poskytují možnosti flexibility. Británie není výjimkou.

Přijetí antidiskriminačního zákona je jedna věc. Důležité je ovšem, co mohou pro danou situaci udělat konkrétní zaměstnavatelé a co samotní starší zaměstnanci.

Zaměstnavatelé se musí především vzbudit a uvědomit si, že podporovat jenom mladé zaměstnance nestačí, že k optimálnímu fungování společnosti bude zapotřebí akceptovat i starší pracovní sílu. Tak jako mladí lidé, tak i starší si vyžadují specifický přístup, který zaručí zaměstnavateli maximální benefit. Proto bude důležité, abychom byli vstřícní k potřebám starších, což představuje v některých případech specifické, často však minimální, úpravy pracovních schémat a vůbec být velmi flexibilní v tom, jak starší zaměstnance využít. Nabízí se platforma mentoringu, supervize i rotace na pozicích, aby se zabránilo stagnaci a rutině. Na druhé straně, zaměstnanci si musí uvědomit, že nesmí podléhat stereotypům a pohodlně se v nich "zabydlet", musí se udržovat v dobrém zdravotním stavu, hledat způsoby, jak nejlépe zregenerovat své síly a neustále být zapojeni do procesu dalšího vzdělávání, udržovat se v mentální i fyzické kondici. Je to proces, ve kterém musí být aktivně zapojeni všichni zúčastnění. Žádná ze skupin, zaměstnavatelé ani zaměstnanci, nesmí čekat, co udělá ten druhý. Aktivita a vzájemná interakce mohou problém postupně řešit až do té doby, než se o využitelnosti starších lidí přestane mluvit jako o problému a jejich fungováni v pracovním procesu bude naprosto přirozené. n