Sen o miliardách z biolihu se rozplývá

Čtyřiadvacet hodin denně jsou celníci v areálu biolihovaru v Dobrovicích. Na zařízení navěsili celkem 1500 plomb, přesto ale ještě kontrolují celou výrobu.

Není divu - pokud by z firmy unikl jediný litr biolihu, a podvodníci ho bez zdanění použili na výrobu kořalky, okradli by erár o 260 korun.

A výrobní kapacita dobrovické firmy Agroetanol je milion hektolitrů ročně.

Řediteli podniku Oldřichu Reinbergrovi celníci vrásky nedělají, Agroetanol žádné potíže se zákonem neměl a nemá. Ale přesto se šéf firmy netváří při hovoru o byznysu nijak nadšeně.

"Potřebujeme odbyt. Asi polovinu produkce dodáváme Čepru, ale jinak stále jednáme se zahraničními odběrateli. Na Slovensku s maďarským podnikem MOL, v Polsku s PKN Orlen, snažíme se dodávat i do Rakouska a Německa," líčí trable.

Sen mnoha podnikatelů o tom, že na biolihu vydělají miliardy, totiž dosud naplnění nedošel.

Agroetanol je přitom snad jediná firma, ještě s PLP Trmice v Ústí nad Labem, která dnes aspoň "na půl plynu" biolíh vyrábí.

Desítky ostatních podnikatelských záměrů se vůbec neuskutečnily. Řada odvážlivců v projektech utopila obrovské peníze. Někteří podnikavci dokonce skončili načas ve vyšetřovací cele - když si údajně úplatky chtěli zajistit pro biolihový byznys monopolní podmínky. I kauza, již před posledními volbami spustila zpráva elitního vyšetřovatele Jana Kubiceho, nesla příznačný název "biolíh".

Brazilská konkurence

Proč má ale dnes podnikatelské problémy i Agroetanol, který se do žádné kauzy nikdy nenamočil? Vždyť letos se dočkal přijetí zákona, podle něhož se musí povinně do benzinu přidat dvě procenta biolihu. Na takovou právní normu čekali podnikatelé spoustu let.

"Chybí větší podpora státu. Uvítali bychom aspoň zpočátku daňové zvýhodnění vysokoprocentních biopaliv. Dobrá by byla i marketingová podpora. A také pomoc v distribuci," vypočítává Reinbergr.

Biolih totiž v Česku (na rozdíl třeba od skandinávských zemí nebo Německa) do rozjezdu žádné výhody nedostal - kromě povinnosti začít ho přimíchávat do benzinu. Musí teď konkurovat nejen o trochu levnějším fosilním palivům, ale i jiným biopalivům z dovozu.

"Dováží se k nám především z Pákistánu nebo z Brazílie," upozorňuje Reinbergr.

Papežštější než papež

Biolíh z Agroetanolu odebírá v Česku státní firma Čepro. Právě ta ale také využívá brazilského dovozu.

"Chováme se jako normální podnikatelé. Když je biolíh z dovozu třeba o korunu padesát levnější, tak ho přece neodmítneme," vysvětluje šéf Čepra Pavel Švarc.

Reinbergra ale rozčilují důvody, proč je jeho biolíh o těch nejméně 1,50 koruny dražší. Více než polovinu této částky totiž představují náklady na denaturaci biolihu, aby se nedal zneužít na výrobu lihovin. Jenže - v Německu nebo Francii podle něj biolíh denaturovat nemusí.

Podíl na vyšší ceně tuzemského biolihu má také povinnost výrobců složit vysokou zálohu za líh, který se dopravuje k distributorům paliv. Tím se stát jistí, aby cisterny skutečně dorazily na místo určení, a nechyběl v nich ani litr. TTD Agroetanol tak má stále složeno na bankovních garancích přes šest set milionů korun.

"Jsme zase papežštější než papež. Chápu, že se vláda a poslanci obávali daňových machinací s biolihem. Případ lehkých topných olejů byl varující. Ale denaturaci by šlo dělat levněji. Dodatečné náklady na kontrolu biolihu nás tak zbavují schopnosti konkurovat dovozu," říká Reinbergr.

A dodává, že domácí biolíh je i kvalitnější než ten dovozový.

"Dovážený líh má úplně stejnou kvalitu," nenechá se ovšem zviklat v tržním přístupu šéf Čepra Švarc.

Pomohou škodovky?

Prvních 150 tisíc hektolitrů biolihu vyrobil Agroetanol už v roce 2006. Loni opět obnovil produkci, ale pořád nejede naplno. Dokud neměly čerpací stanice zákonem nařízeno, že musí dávat do benzínu aspoň dvě procenta bioložky, tak ji samozřejmě nechtěly - je stále dražší než benzin.

Zákon začal platit až letos. Už předtím se Reinbergr rozhodl aspoň pro propagační akci, a na čistý biolíh jezdí některá firemní auta.

Teď chystá podobnou akci v mnohem větším měřítku. "Jednáme s mladoboleslavskou automobilkou, aby náš biolíh dávala do nádrží aut, která dělá pro švédský trh," říká šéf Dobrovic. Škoda Auto totiž dodá do Švédska vozidla, která jezdí směs s 85 procenty biolihu. Dodávky aut budou podle Reinbergra tak velké, že vlastně nepůjde jen o propagaci českého biolihu, ale v nádržích vyvážených vozů se přece jen uplatní část dobrovické produkce.

Alespoň že cukrovka

V neštěstí, které kvůli neschopnosti konkurovat takřka zadusilo veškeré plány výrobců biolihu, mají Dobrovičtí přece jen kus štěstí. Nebo výstižněji: Vsadili na dobrý podnikatelský záměr, a biolíh dělají ne z obilí, ale z cukrové řepy. Má to samozřejmě logiku. Továrna na bioetanol je přistavěna k dobrovickému cukrovaru - který už vlastníci ze šlechtického rodu Thurn-Taxis počátkem minulého století zase přistavěli k místnímu zámku.

Francouzští vlastníci Cukrovaru TTD Dobrovice, největšího v Česku, při sázce na biolíh vsadili i na cukrovku. Taková výroba vychází dners ekonomicky mnohem lépe.

"Obilí z jednoho hektaru dá dvaapůlkrát méně biolihu, než cukrovka," připomíná Reinbergr.

Klíčové ale bylo zdražování zemědělské produkce v posledním roce. Obilí vyskočilo málem na trojnásobek, zatímco ceny řepy se nehýbou. "Není to lehké, ale věřím, že přežijeme. Asi bych se do biolihu pustil znova, i kdybych věděl na začátku, co nás čeká," tvrdí Reinbergr.

Vrdy zatím spí

Obilí se stalo osudným jinému biolihovaru, společnosti Ethanol Energy z Vrd u Čáslavi. Podnikatel Otakar Moťka byl jedním z prvních, kdo se na původně nadějný biolihový byznys dal.

Ve Vrdech byl přitom původně cukrovar. Moťka ho ale zrušil a přestavěl na moderní lihovar. Kvótu na výrobu cukru, kterou má každý cukrovar v Evropské unii přidělenou, dokonce prodal za slušné peníze právě Reinbergrově firmě.

"Věřím, že lepší bude výroba z obilí," říkal Moťka v prosinci 2006, když dokončovaný lihovar představoval i Hospodářským novinám. Ale jako zkušený podnikatel měl už tehdy asi pocit, že to nemusí dobře dopadnout. "Investice už je rozjetá - ale podruhé bych to toho nešel," říkal tehdy. Bylo už jasnější, že biolíh zřejmě nebude mít daňové výhody. A to ještě nikdo netušil, kam se vydá trh s obilím. Zatímco tehdy ještě ČEZ zvažoval, zda přebytky obilí nebude spalovat - dnes platí pekaři za pšenici trojnásobek tehdejších cen. "Po loňském zkušebním provozu už nejedeme, zatím se to nevyplatí," konstatuje Moťka nyní.

Miliarda "u ledu"

Naštěstí není Otakar Moťka na biolihu existenčně závislý, podniká i v chemii. Investice do Vrd ho totiž přišla na miliardu korun, a zatím nic nepřinesla. Roztrpčení ale cítí, vláda podle něj biolíh hodila přes palubu.

"Pokud jsem se netrefil s podnikatelským plánem, tak za to samozřejmě mám nést riziko. Ale není správné, když dříve všichni mluvili o podpoře biopaliv, a teď pro to nic nedělají. Dříve nebo později na náhrady fosilních paliv stejně bude muset dojít. Vadí mi taková politika ode zdi ke zdi," říká.

Naděje na oživení biolihovaru přitom podle něj ještě žije. To by se ale musely buď výrazně snížit ceny obilí, nebo změnit vládní politika vůči biopalivům. Ani jedno, ani druhé se ale zatím nezdá příliš reálné.

Někteří podnikatelé, na rozdíl od Moťky, vycouvali z biolihových plánů včas. Například Moravský lihovar Kojetín. Ten zřejmě stále ovládá podnikatel Tomáš Pitr, skrývající se před nástupem vězení. Pitr podle informací HN nakonec rozhodl, že v Kojetíně biolíh z obilí dělat nebudou.