Vypadá to někdy, že státem ovládaný distributor a obchodník s palivy Čepro řeší v poslední době jen vleklé soudní spory s pochybnými společnostmi, které se z firmy snaží vytáhnout miliardové sumy údajných pohledávek. Čepro, to ale není jen gigant bojující s lidmi údajně napojenými na podnikatele Krejčíře.
Čepro především skladuje a provozuje velkoobchod s téměř polovinou tuzemské spotřeby paliv, benzin a naftu i samo prodává v síti dvou set vlastních pump EuroOil. A pro stát také střeží a za úplatu schraňuje statisíce tun hmotných rezerv paliva.
To vše s loňským ziskem 445 milionů korun a výrazným nárůstem tržeb na více než 43 miliard korun. Je to i firma miliardových investic do obnovy potrubí a skladových nádrží, z nich tři čtvrtiny z celkových 600 leží hluboko pod zemí. "Máme plán investic na nějakých 6,5 miliardy korun. Ale určitě bychom využili ještě víc," odhaduje šéf Čepra, letos dvaapadesátiletý Pavel Švarc.
HN: Jak jste daleko s přípravou potrubního napojení severní Moravy na republikovou síť produktovodů Čepra? Podzemní roury zatím končí v Loukově u Valašského Meziříčí a už dlouho mluvíte o napojení Sedlnic na Ostravsku.
O tom už mluvilo i předchozí vedení Čepra, my už jsme to ale dotáhli někam dál. Letos očekáváme vydání stavebního povolení. Sedlnice - to je zatím jen o skladu státních rezerv, které jsme tam dovezli cisternami. Až tam povede trubka, bude výhodné odtamtud i s hmotou obchodovat. Jedná se ale o obrovsky náročné dílo. Musely se měnit územní plány dvou krajů, pětadvaceti obcí s rozšířenou působností. Věcné břemeno na uložení podzemních rour se dotkne 2400 majitelů pozemků. Do roku 2010 bychom chtěli mít hotovo.
HN: Jaká suma z těch celkových investic padne na tohle posílení severní Moravy?
Roura do Sedlnic přijde na 400 milionů korun a posílení skladovací kapacity v Loukově na 1,5 miliardy. Loňský a letošní rok přitom budou z pohledu utracené sumy peněz asi rekordní. Loni jsme na obnovu vydali 1,8 miliardy a letos to bude skoro ke dvěma miliardám.
Benzin budeme dodávat i polským pumpám
HN: Obchodovat z Ostravska znamená i nabízet naftu a benzin čerpacím stanicím za hranicemi. Budete paliva vozit do Polska přímo, nebo přes obchodníky?
Jasně že přímo. To je pro nás určitě výhodnější. Tak jako je obvyklé, že české pumpy v blízkosti dalších hranic nakupují pohonné hmoty od přeshraničních dodavatelů, stejně je chceme nabízet i my do Polska. Pumpy v dosahu nějakých 150 kilometrů jsou náš cíl.
HN: Měl by to být významný podíl vašeho celkového velkoobchodu s palivy?
Odhaduji, že Polsko by představovalo nějakých pět procent našeho velkoobchodu. Ale každý litr prodaný navíc je dobrý, ne?
HN: Když jsme u těch litrů a cen. Jak si vysvětlujete, že světová cena ropy roste závratně každým dnem, a u českých pump už ceny dlouho stagnují?
To má víc důvodů. Když si spočítáte, kolik by měl stát benzin a nafta s ohledem na aktuální kotaci z burzy, tak vyjde mnohem větší suma, než za kolik se u nás skutečně prodává. Je to silnou konkurencí, korunou a podobně. Ale myslím, že dlouho už to pumpy na svůj úkor držet nebudou.
Státní rezervy? Žádný problém
HN: Česko chce výrazně zvýšit své strategické zásoby nafty a benzinu. Z dosavadních devadesáti dnů až na 120. To znamená, že u vás bude Správa státních hmotných rezerv muset skladovat o třetinu víc pohonných hmot. Jste na to připraveni?
V současné době ještě ne. Některá zařízení odstavujeme kvůli modernizaci, budujeme také nová. Ale příští rok už navýšíme kapacity tak, abychom byli připraveni v roce 2010, kdy se zřejmě se zvýšením zásob počítá. Zatím bez problémů plníme požadavek Evropské unie, aby strategické zásoby vystačily aspoň na 90 dnů.
HN: Proč ale u Čepra musí správa rezervy paliva skladovat, a ještě vám za to platit? Jde přece o několik set milionů korun ročně.
Kde jinde by to měli skladovat, když ne u nás? Máme obrovské skladovací možnosti, na 1,4 milionu tun paliv. Je to 17 skladů, celkem na šest stovek nádrží. Paliva pro státní rezervy přitom obměňujeme jednou za pět let.
HN: A kdyby si správa rezerv postavila vlastní sklady?
To nemá smysl, když je máme my. Nový sklad pro všechny zásoby státních rezerv by stál desítky miliard korun.
HN: Jenže v ostatních zemích Evropské unie přece existují i odlišné systémy, jak zabezpečovat strategické zásoby paliv.
To je pravda, systémy jsou různé. Například v Maďarsku je povinna tyto zásoby zajišťovat asociace dovozců a výrobců pohonných hmot. Například tamní firma MOL a všichni ostatní členové asociace pak ovšem musí své náklady na skladování promítnout do cen paliv pro spotřebitele.
HN: Ředitel české správy Ladislav Zabo také připouští, že jednou z variant je vznik takové asociace. Co by to znamenalo pro státní Čepro?
Zřejmě by si zúčastněné firmy musely koupit v Čepru podíly. A to by zase mohlo narážet právě na strategické zájmy státu, který si chce udržet Čepro pod kontrolou.
HN: Navýšení strategických zásob paliv státu o dalších třicet dní ale bude znamenat další obrovské výdaje.
Kolem šesti miliard korun. Možná, že se kvůli financování právě jen toto navýšení uloží jako povinnost pro výrobce. Tak to řeší například v Polsku. O tom však nerozhodujeme my, ale vláda. Zatím se na tohle téma vedou diskuse, rozhodnuto ještě není.
Evropský systém REACH: jen osoby, žádný děj
HN: Jste také prezidentem Svazu chemického průmyslu. Jaký dopad bude mít zavedení systému REACH, to znamená zpřísnění možnosti používat ve výrobě chemické látky, které mohou mít dopad na lidské zdraví? Od června už začne agentura v Helsinkách přijímat žádosti o jejich registrace.
Je to samozřejmě další rána z Bruselu, která sníží schopnost Evropy konkurovat světu, především asijským zemím.
HN: Výrobky ze zakázaných látek se ale také nesmějí dovážet?
Pokud ty látky jsou "zamíchány" do dovážených výrobků, tak to samozřejmě jde. Umíte si ale představit, že třeba při výrobě auta se používají nejrůznější komponenty. A nikdo nebude schopen dovážené auto "rozebrat" na jednotlivé chemické látky. REACH bude samozřejmě pro někoho i hodně dobrý byznys. Třeba pro testovací laboratoře někde v Německu nebo Francii. To si dovedu představit.
HN: Kolik chemických látek je vlastně na seznamu REACH?
Připomíná to vtip o telefonním seznamu coby divadelní předloze: je v něm hodně osob a obsazení, ale málo děje. REACH obsahuje asi 33 tisíc položek.
HN: Kolika firem a jakých oborů v Česku se dotkne?
Tisíců firem, prakticky všech oborů. Řada z nich může zkrachovat. Ne že by REACH byl jediným důvodem jejich krachu, ale může významně přispět. Velké firmy jsou na ten celý nákladný byrokratický proces připraveny. Mají na to aparát a lidi. V případě malých firem to ale může znamenat vážné ekonomické problémy.
HN: Podnikatelské lobby často upozorňují, že kvůli těm či oněm normám jejich obor krachuje. Profesní svazy to mají takříkajíc "v popisu práce". Nakolik je to ale skutečně vážné nebezpečí?
V kombinaci s další bruselskou byrokracií to určitě vážné je. Velké firmy - třeba Synthesia, Deza, Spolana, na REACH připraveny jsou. Ale desítky a stovky malých a malinkých firem nemají ani tušení, jak to zvládnou.
HN: Mezi kritiky kolují i názory, že celá akce REACH se nakonec kvůli administrativní náročnosti sama zhroutí, rozpadne. Laboratoře a úředníci, ani v centrální agentuře v Helsinkách, nebudou schopni povolování výrobků zvládnout.
My se na REACH samozřejmě připravujeme. Svaz chemického průmyslu se podílel i na školení stovek lidí. Uvidíme, jak to nakonec dopadne. Vzpomínám si, že asi v roce 1993 chtěla Evropská unie obdobným způsobem certifikovat všechny pesticidy - chemické látky proti škůdcům v zemědělství. A záměr zkrachoval.
HN: Komu vlastně REACH může prospět?
Zatím se zdá, že hlavně akreditovaným laboratořím, které získají zakázky na posuzování obsahu látek. Těch má být po celé unii patnáct a bude to pro ně určitě dobrý byznys.
Pavel Švarc (51)
Současný prezident Svazu chemického průmyslu a generální ředitel a předseda představenstva firmy Čepro absolvoval pražskou VŠCHT. Poté působil v Pražských cukrovarech a Pražské cukerní společnosti Čakovice, v letech 1993 až 1997 jako personální ředitel Čížkovické cementárny. Poté dva roky řídil společnost Lovochemie a šest let stál v čele holdingu Unipetrol, který dovedl k privatizaci do rukou polského PKN Orlen.
