Chtějí, nebo by měli?

My lidé se začínáme více a více podobat přístrojům: buď jsme "on" nebo "off". Náš den se scvrknul na: budík - mobil, auto - hands free, kancelář - wifi, sendvič - sms, auto - hands free, sendvič - mobil, sklenka vína - mobil, sex - mms, televize - sms. Připojit - odpojit, opravit - vyčistit, vyměnit - vyhodit, a jdeme "do kytek".

...

"Dělali jsme průzkum spokojenosti. Lidé si stěžují na nedostatek informací. Jak mohou něco takového říci! U každého rozhodnutí si připravujeme argumenty, vysvětlení. S lidmi se scházíme, přesvědčujeme. Zdá se mi, že až příliš se s nimi mazlíme!"

"Kritiky uplatíte, jiné názory utlumíte. Štve tě, že vás nechválí, nebo chceš opravdu odhalit, proč tomu tak je?"

"Nejsou jenom líní, zpohodlnělí, a tak si stěžují?"

"Mám pro tebe svatební příběh."

...

Můj kamarád je jedním z těch, kdo potvrzují, jací pedanti jsou muži narození ve znamení panny. Z každé svojí partnerky vytvoří FŇUKNU. Opálenou, s přelivem, zdobenými nehty, značkovým oblečením, sportovním autem. Ve fázi rozvinutého vztahu se dívka přizpůsobuje i mentálně.

Úzkostlivě si v restauraci čistí příbor, ubrouskem si pečlivě otírá ruce i obličej, jemně se rýpe v jídle, aby jej po chvíli znuděně odložila a postěžovala si na něj, na obsluhu, hluk, zápach, přátele, a vůbec život... Tak jsem brzy svého kamaráda ztratil.

Roky ubíhaly a osudy naplňovaly. Jednoho dne jsme se náhodou potkali ve městě. Byl sám. "Modelingové krasavice a nizozemská rajčata! Bez chuti a vůně. Na začátku skromné, na konci nestačím vydělávat! Chci normální ženskou s pořádným zadkem!"

"Hm. A když je opustíš, stanou se opět normální?"

"A vidíš! To je divné, že?"

Po čase mi přišlo pozvání na svatbu. Zámecký park, opuštěné stoly plné jídla, opodál se vznášela vzducholoď. Silně pršelo a pod stanem se choulila prořídlá skupina svatebčanů.

"Dobrý večer, vy jste určitě Petrův kamarád."

Přede mnou stojí drobounká nevěsta, naskrz zmáčená. Bosá si libuje v teplé kaluži, malá prsa jí drze vykukují přes mokré šaty.

Očarován romantickými okolnostmi situace vstupuji do kaluže. "Aaano... A vy... jste nevěsta?"

Za námi jsou slyšet kroky: "Ahoj!!! Říkal jsem jí - nastydneš, zničíš si šaty, co si pomyslí hosté."

"Přestaň se přetvařovat alespoň před svým kamarádem a říkej, že si ve skutečnosti myslíš: JÁ nastydnu a chci jít dovnitř. TVOJE šaty, má milá, mě stály moc peněz a JÁ se nechci shazovat před hosty. Až potom si tě, můj milý, budu více vážit a milovat tě."

...

"Odzbrojující. Úplně si ji představuji. Myslíš, že utloukáme lidi informacemi a sterilním prostředím? Že nemáme čas být prostě s nimi - otevření a neformální?"

"Lidé vždy poznají, že s nimi manipulujete, nejednáte přímo, snažíte se informace upravovat, zlehčovat pravý stav věcí. Přestanou věřit a vy přijdete o jejich potenciál a invenci."

...

Lidé si stále stěžují, tak proč se kvůli tomu trápit. My Češi jsme prý v této disciplíně dokonce extrémně dovední. Přemýšlejme více, co je za tím. Když zaměstnanci říkají: nemáme informace, může to znamenat, že jim chybí možnost se vyjádřit, argumentovat a připomínkovat rozhodnutí.

Začnou se chovat jako pouzí podřízení, kteří udělají, co se jim řekne. Ztrácí se odpovědnost, motivace. Roste pocit méněcennosti a nespokojenosti. Nerozumí smyslu změn a práce je přestane bavit.