V Evropě žijeme dost pohodlně

Po několika letech práce ředitele v Nadaci VIA jsem přijal velkorysou nabídku a odjel na svůj sabbatical, tedy delší manažerské volno.

A jak jsem ty tři měsíce od června do srpna 2007 strávil? Krásně. Prvních čtrnáct dní jsem byl sám v malé vesničce na Berounce. Věnoval jsem se fyzické práci a studiu prvních deseti lekcí španělštiny. Občasné přejezdy mezi Prahou a Křivoklátskem jsem absolvoval na kole.

Další týden jsem se připravoval na cestu, kterou jsme si s kamarádem - fotografem - už dlouho slibovali. Namířeno jsme měli do severního Chile a na bolivijské Altipláno a strávili jsme tam pět týdnů. Viděli jsme krásné hory, obdivovali šestitisícové sopky a solná jezera, ale také prostý a drsný život lidí na Altiplánu ve výšce nad 3500 metrů nad mořem. Zase jednou jsme si uvědomili, jak rozmařile žijeme u nás doma, v Evropě.

Zhruba dva týdny po příletu do Santiaga jsme strávili první noc ve stanu uprostřed panenské krajiny na Altiplánu. Byli jsme pořád ještě v Chile, ale postupně jsme nabrali výšku - ze San Pedra de Atacama jsme se přes Putre dostali až do vesnice Parinacota položené ve výšce 4400 metrů nad mořem. Postavili jsme si stan nedaleko posledních obydlí u jezera a za nejbližšími kopci pozorovali sopky, které leží na hranici s Bolívií.

I když jsme se aklimatizovali už několik dní, tak se žhavé slunce a nadmořská výška na nás podepsaly. Po západu slunce padá teplota z téměř 30 stupňů nad nulou pod bod mrazu. Nad ránem jsme s překvapením přehlíželi zamrzlou hladinu jezera, ve kterém se ještě večer honily andské lysky.

Zmrzla nám dokonce i voda v lahvích. Nechtělo se nám vařit čaj z ledu. Šel jsem do vesnice, abych poprosil o vodu. Usměvavá paní mi říkala, přijďte za hodinu, až nám rozmrzne kohoutek s vodou. Došlo mi, že na Altiplánu nerostou žádné stromy, a tak si zdejší lidé mohou přitopit jen mechem yareta, kterého je všude nedostatek.

Po návratu z Jižní Ameriky jsme odjeli se ženou do Barcelony a následně na trek do Pyrenejí. Na poslední dva týdny jsem vyrazil k Nepomuku, do kraje, kde žije většina mých příbuzných. Tam jsem jako dítě často jezdil na prázdniny.

A najednou bylo 1. září, den mého návratu do práce. Stejně jako prvňák jsem se trochu těšil, a zároveň trochu bál. Ukázalo se ale, že mě kolegové během mé nepřítomnosti skvěle zastoupili. Takže jsem si jednak výborně odpočinul a získal zase chuť do práce. Ale zároveň jsem zjistil, že se na své kolegy mohu kdykoli stoprocentně spolehnout.

Jiří Bárta
Nadace VIA