Lidi jen tak nezměníte

Seriál povídek  

Každý z nás chce žít mnohem lépe. Mít více peněz a samostatnosti, méně práce a dost času na rodinu. Být úspěšný, a přitom se příliš nenadřít. To ale snad lze opravdu jenom v nějakém tom "ismu".

. . .

Porada s mentorem:

"Po celoročním úsilí jsme definovali nové firemní hodnoty a nastartovali interní kampaň. Plánujeme prosadit je do všech personálních nástrojů: kodexu chování, hodnocení, náboru, kompetenčního modelu, kariérního postupu, vzdělávání..."

"Blahopřeji."

"Nic víc neřekneš? Ztratil jsi svůj sarkasmus?"

"Snad... jak se liší nové hodnoty od těch, které dnes lidé respektují?"

"Nevím, je to vůbec důležité?"

. . .

Pokuta na silnici:

"Dobrý den, pane řidiči, prosím váš doklad totožnosti a doklad od vozidla. Nepožil jste žádný alkohol před jízdou? Jste si vědom, jakého přestupku jste se dopustil?"

"Asi jsem jel rychle."

"Možná jste jel stodevadesát, ale před námi jste to ubrzdil na sto padesát pět. Máte dobré brzdy, jinak byste přišel o papíry, chtěl jsem říci řidičský průkaz."

S ušima svěšenýma jako pes, se zkroušeným výrazem a bez jediného slova vytahuji padesát eur a srozumitelným gestem podávám policistům peníze.

"Už za hranicemi jsme tušili, že pojedete asi rychle. Máte opravdu dobré auto."

"Nic nepiš!" volá policista na kolegu a usmívá se.

"Díky. Kolik nás za noc chytíte?"

"Tak deset, ale ne všichni jsou tak slušní."

"Dejte si pozor, na kraji města vás mohou znova chytit."

Rozklepaný zastavuji u nejbližší pumpy. Kupuji si klobásu a uklidňuji se čtením novin. Do obchodu vchází "moji" dva rozesmátí policajti. Objednají si kávu, obsadí vedlejší stolek a zapalují si cigarety. Běžím do auta a vracím se s třemi skvělými doutníky.

"Pro vás."

"V žádném případě. To nemůžeme přijmout."

"Dám si tedy s vámi."

Vychutnáváme cohiby a bavíme se o všem možném.

"Jaká je práce policajta?" vyzvídám raději opatrně.

"Buzerace a málo peněz," odpovídá první.

"Otrava a dlouhé směny," přidává se druhý.

"Někdy jsem psychicky úplně na dně. Někteří lidé se k nám chovají opravdu hnusně."

Vycházím ven a sedám do auta. Někdo klepe na okénko.

"Vemte si peníze zpátky. A slibte, že pojedete maximálně sto čtyřicet."

"Slibuju, díky."

. . .

Úvaha o motivaci:

"Oba policajti určitě prošli výcvikem. Umí vystupovat, psychicky se bránit úplatkům, zachovat se správně v kritických situacích... A určitě v nich obstáli na jedničku - jinak by tuhle práci nemohli vykonávat. Vsadím se, že práci s hodnotami mají mnohem propracovanější než vy ve firmě, a přesto stejně selhávají."

"Já vím, že změnit něco v naší firmě bude těžké. Proto jsem si to vzal celé na starost sám."

"Můj otec byl třicet let ředitelem učňovské školy žáků s vadami zraku. Maminka byla celý život učitelka. Jako malý jsem si slíbil, že nikdy nebudu učit. A vidíš, jak jsem dopadl?

V policii chybí lidé, a tak se nabírají stále další a další. Dostanou nejdříve tvrdý výcvik, ale stejně nakonec podlehnou starým "mazákům".

"Dám novým lidem větší peníze a jiné úkoly. Budu je držet samostatně. Nebudou si moci stěžovat na totéž, a mít se s čím porovnávat. Mohou být nositeli nové kultury. Možná, že se někteří "pardálové" přidají.

"To nestačí. Budeš muset udělat bolestivější krok - týká se tebe. Režisér Bergman v jednom ze svých filmů říká: Ať se točíš, jak se točíš, zadek budeš mít pořád stejně vzadu... Dokážeš být tak silný a osobně prosazovat nové hodnoty? Stát se takovým lídrem, že ostatní se "pro TEBE" vzdají starých pořádků? Dokážeš to?"