Moderní otrokářství

Strasti a slasti života manažerů

Životní úroveň a kvalita života není totéž. Ambiciózním manažerům kdosi vnutil představu, že kdo pracuje méně něž 10 hodin denně, není dobrý manažer.

Studentská léta:

"Václave, pojď do hospody."

"Díky za pozvání. Musím zítra odevzdat semestrální práci".

"Vždyť na ní pracuješ už měsíc! Všechny zápočty i zkoušky děláš v předstihu. Potřebuješ se uvolnit. Najdeme ti nějakou kočku."

"To mě neláká. A pokoj bude volný. Ustelu si v křesle."

Václav byl plachý, nevýrazný, ale stejně jsme ho měli rádi. Občas nás zlákal k zajímavým diskusím. Vytáhlý mladík, sportovec, který nesnášel alkohol a cigarety. Vyhýbal se večírkům a bujarým párty. Pocházel z maloměsta a vážil si rodičů. "Zachovej si důstojnost. Tatínek mě nikdy neviděl nahou. Hledej si ženu, která se o tebe postará jako já," bylo krédo jeho maminky.

Praha v hlubokém komunismu měla volnější mravy. Studentský život byl plný nekonečných mejdanů, neměli jsme proč být snaživí.

Na univerzitě studovala i Hana - mírně podsaditá, typ, který celý život vypadá stejně. Měla šest sourozenců. Tatínek byl přísný a málokdy ji pochválil. Jako nejstarší musela doma pomáhat. Vysoká škola pro ni byla únikem.

Po třech letech vysoké dostala našeho kamaráda Vaška pod kontrolu. Přesvědčila ho, aby se vzali, zůstali na univerzitě a budovali "jeho" kariéru. Proto nebudou mít ani děti.

...

Setkání po 15 letech:

Z Václava se stal vedoucí katedry. Hana byla jen "kandidátkou" a spokojila se s pozicí předsedkyně komunistické strany. Potřeboval jsem nějaké potvrzení od školy, a tak jsem si řekl, že Václava po letech zase navštívím.

"Dobrý den, jsem kamarád ze školy. Rád bych viděl pana docenta..." došla mi řeč. Na místě asistentky seděla stejná paní jako kdysi, snad jen drobnější a rtuťovitější. Přezdívka "Indiánská dračice" jí patřila plným právem. Studenti už tenkrát pro ni byli darmojedi a flákači. Vždy nabroušená, se vším hotová, řídila celou katedru.

"Jste vobjednanej?"

"Ano, na odpoledne."

"Tak to si budete muset počkat.

Souch docent je zaneprázdněnej."

"Nejsem taky objednaný k panu docentovi, ale ke svému zubaři."

"Nemám čas ani náladu na vtipy. Jestli chcete, najdu vám termín."

"Můžu nechat vzkaz?"

"Píšu si."

"Vyměň sekretářku a zavolej mi..."

Do místnosti vstupuje dáma obtížně definovatelného věku.

"Taková nevychovanost! Paní Hano, představte si, já se snažím zorganizovat schůzku tohohle pána s vaším mužem. A on nechá vzkaz, aby vyměnil sekretářku!"

"Nebýt vás, byl by tu holubník."

Hana mě nepoznává.

"S panem docentem chce hovořit kdekdo."

"Tak mi promiňte moji drzost." Opouštím fakultu s pocitem, že jen cunami může pohnout neotřesitelnou pozicí "soušky vedoucí sekretářky". Byla doba zahnívajícího komunismu.

...

Setkání po 25 letech:

Otevírám poštovní schránku.

Parte! S politováním vám oznamujeme, že po těžké nemoci nás opustila milovaná manželka, dcera, sestra a tetička Hana...

Tak po 25 letech sedím s Václavem v kavárně. Objednávám si panáka a černou kávu. Zapaluji si doutník a on si prosí zelený čaj. Mlčíme a díváme se z okna. Pozůstalí nasedají do aut a rozjíždějí se. Žádná pohřební hostina, kdy se pilo a vzpomínalo do rána. Je podzim a venku svítí slunce. Zničehonic, Václav tichým hlasem hlesne:

"Voda se zavřela. Začnu znova."

"Proč? Jsi úspěšný docent. Najdeš si přítelkyni..."

Vytahuje kapesník a smrká.

"Celý život jsem si přál rodinu a děti. Nikdy jsem netoužil po kariéře! Zpackal jsem to! Maminka, manželka a sekretářka. Všechny tři mě milovaly a ochraňovaly. Ale musely snad být dohodnuté! Vždycky mi vymluvily všechno, oč jsem opravdu stál".