Nedokonalosti vnitřního trhu: SOLVIT pomohl také našim firmám

V případě, že je někdo přesvědčen, že jsou jeho práva porušována, může se obrátit na soud. Pokud je přesvědčen, že některý členský stát porušuje svým jednáním evropské právo, může podat též stížnost na porušení práva ES členským státem k Evropské komisi. Oba druhy řízení jsou časově, a soudní řízení též finančně, velmi náročné, výsledek nejistý. Podnikatel však zpravidla potřebuje okamžitou pomoc.

Je tu však SOLVIT, systém řešení sporů na vnitřním trhu, který jako celoevropskou síť zřídila Evropská komise v reakci na nedokonalosti na vnitřním trhu. Systém je neformální, rychlý a účinný a díky napojení na vnitrostátní správní orgány je schopen přesvědčit konkrétní úředníky v konkrétní věci a dosáhnout změny jejich postoje.

Klient se jednoduše obrátí na SOLVIT centrum, objasní situaci, identifikuje úřad, se kterým je v neshodě, a předloží relevantní podklady. SOLVIT centrum věc posoudí, a pokud dojde k závěru, že je porušováno evropské právo ze strany správního orgánu některého členského státu, začne věc řešit přímo s dotčeným úřadem, případně prostřednictvím SOLVIT centra v dotčeném státě. SOLVIT centrum se snaží přesvědčit správní orgán, který porušuje evropské právo, aby svůj přístup změnil a svou chybu napravil.

Vzhledem k tomu, že jde o neformální systém, může se zdát, že "přesvědčování" orgánu, který nesprávně aplikuje evropské právo, nemá šanci na úspěch. Statistiky ale svědčí o opaku. Podíl úspěšně vyřešených případů se pohybuje okolo 80 procent.

Kdy může SOLVIT pomoci

SOLVIT může řešit jakýkoli případ nesprávné aplikace evropského práva ze strany národních orgánů členských států. SOLVIT řeší pouze spory, kdy na jedné straně stojí podnik nebo občan a na straně druhé správní orgán některého členského státu. Nemůže se vložit ani do řešení ve věci, ve které již bylo zahájeno soudní řízení.

Problematika, kterou se SOLVIT zabývá, je velmi různorodá. Na pozadí konkrétních práv evropských občanů a podniků je třeba vidět uvedené čtyři svobody. Volný pohyb zboží je často omezován ze strany orgánů dozoru nad trhem, které vyžadují splnění národních požadavků při uvádění výrobků na trh nebo přezkoušení výrobků místní zkušebnou.

Například SOLVIT řešil případy, kdy slovenské orgány neakceptovaly certifikáty vydané českými zkušebnami a bránily dovozu českých stavebních výrobků. Po dovozcích bylo požadováno, aby výrobky nechali přezkoušet ve slovenských zkušebnách podle tamních technických požadavků. To je časově i finančně náročná procedura, která české výrobce znevýhodňovala.

Díky stížnostem českých firem a úspěšně vyřešeným případům v rámci SOLVIT centra byla změněna jak praxe slovenských orgánů, tak příslušná slovenská legislativa týkající se přístupu stavebních výrobků na trh. Ustanovení zákona, která byla v rozporu s pravidly volného pohybu zboží, byla zrušena.

Jedním ze základních pravidel v oblasti obchodování zbožím je tzv. vzájemné uznávání. Tento princip znamená, že výrobky vyrobené nebo uvedené na trh v jednom členském státě v souladu s jeho právními předpisy mají zaručen přístup na trh jiných členských států. Dovezený výrobek nemusí splňovat požadavky stanovené předpisy státu dovozu, ani nemusí být přezkoušen v místních zkušebnách.

Vychází se z předpokladu, že je-li výrobek dostatečně kvalitní a bezpečný pro spotřebitele v jednom členském státě, bude stejným způsobem vyhovující také pro spotřebitele v jiném členském státě. Uvedená zásada se nevztahuje na zboží, které je upraveno jednotně evropskými právními předpisy. Vztahuje se právě a jen na takové zboží, které nespadá pod harmonizovanou regulaci ES a na které si každý členský stát stanoví své vlastní požadavky.

Jediným způsobem, jak může správní orgán omezit uvedení výrobku na trh, je zdůvodnění omezení některým oprávněným veřejným zájmem. V některých situacích bude z hlediska např. klimatických podmínek (zejména u stavebních výrobků) nebo zvyklostí spotřebitelů v dané zemi omezující opatření ospravedlnitelné. Musí být však přiměřené a pro dosažení daného účelu, tzn. ochrany bezpečnosti, zdraví, ochrany spotřebitele apod., vhodné.

Přeshraniční poskytování služeb je další oblastí, kde se firmy setkávají s problémy. Jedná se o dočasný a příležitostný výkon činnosti v jiném státě, než je stát usazení. Volný pohyb služeb znamená, že podnikatel usazený v ČR by měl mít možnost nabízet a poskytovat služby i za hranicemi svého státu. Při výkonu činnosti v jiném členském státě by neměl být omezován a znevýhodňován vůči místním podnikatelům.

Překážky v oblasti volného pohybu služeb jsou spojeny zejména s nepřiměřenými požadavky na přeshraniční podnikatele, které ve svém důsledku brání nebo extrémně ztěžují přístup na trh služeb jiného členského státu EU.

Zatímco při usazení v jiném členském státu EU je potřeba splnit veškeré podmínky pro vstup do podnikání platné pro místní podnikatele, při přeshraničním, dočasném a příležitostném poskytování služeb je nutné vyhovět pouze požadavkům směřujícím k ochraně veřejného zájmu. Český živnostník tak bude pracovat na jednorázové stavební zakázce v zahraničí na základě českého živnostenského listu.

Při vysílání pracovníků českých firem za účelem realizace zakázky v jiném členském státě dochází ještě k dalším typům omezení. Jedná se většinou o administrativní požadavky, jako je oznamovací povinnost či povinnost mít u sebe některé doklady (pracovní smlouvu, smlouvu o díle mezi vysílajícím podnikem a objednatelem, formulář E101 apod.). Při nedodržení vnitrostátních předpisů hrozí firmám vysoké pokuty.

V několika případech SOLVIT řešil situace, kdy byly tyto požadavky nepřiměřené a fakticky znemožňovaly, aby se český podnikatel zakázky účastnil. Ten musel s několikatýdenním předstihem oznámit úmysl vyslat zaměstnance, předložit celou řadu dokumentů atd.

K problémům dochází také v zemích, kde se ve vztahu k vysílaným zaměstnancům uplatňuje přechodné období (Německo a Rakousko). Tam je v některých oblastech (zejména stavebnictví) přístup na trh služeb omezen. To je sice v souladu s přístupovými smlouvami, problémy ale nastávají, když je přechodné období ze strany německých či rakouských úřadů vykládáno příliš extenzivně a omezeny jsou i služby, které do vyjednaných sektorů nepatří.

Problematické bývá rozlišení, kdy už se jedná o provedení stavebních prací, na které se omezení vztahuje, a kdy je potřeba umožnit volný výkon činnosti, protože o stavební práce nejde. SOLVIT proto řešil celou řadu případů, jednalo se o montáže domků, důlní práce apod. Po vyslaných pracovnících bylo v minulosti vyžadováno pracovní povolení (Francie, Německo) nebo byli vystaveni nepřiměřeným administrativním požadavkům. Tím čeští podnikatelé byli znevýhodněni před místními podnikateli.

Podmínky, za jakých lze do jiných členských zemí unie pracovníky vyslat, naleznete na stránkách MPO.

S působením v jiném členském státě souvisí otázka uznávání kvalifikací. Zatímco poskytovateli dočasné a příležitostné přeshraniční služby postačí, prokáže-li se kvalifikací, kterou má ze svého domovského státu, v případě usazení a dlouhodobého výkonu činnosti v zahraničí je třeba požádat o uznání kvalifikace.

Podle obecného pravidla porovná uznávací orgán kvalifikaci, kterou žadatel získal, a kvalifikaci, kterou daný členský stát požaduje, a pokud nezjistí podstatné rozdíly, kvalifikaci uzná. V případě rozdílů navrhne kompenzační opatření v podobě adaptačního období nebo rozdílové zkoušky.

Správní orgány často nepostupují správně, když uznání kvalifikace zamítnou bez uvedení důvodu a bez navržení možnosti doplnit si chybějící znalosti. Často mají nepřiměřené a neodůvodněné požadavky a proces uznání kvalifikace neúměrně prodlužují.

SOLVIT pomohl v několika případech, kdy občanům ČR nebyla uznána jejich profesní kvalifikace, kterou získali v České republice. Šlo o lékaře, farmaceuty, zdravotní sestry, učitele, architekty nebo řemeslníky. Uznání kvalifikace je totiž předpoklad pro to, aby dotčená osoba mohla začít v jiném státě EU podnikat, otevřít si soukromou praxi nebo se ucházet o pracovní místo. Řízení o uznání kvalifikace se mnohdy táhnou několik let, SOLVIT je schopen tyto případy vyřešit během několika týdnů.

SOLVIT není jediná služba, která z iniciativy Evropské komise (EK) za účelem posílení a zefektivnění vnitřního trhu EU vznikla. Vytvořeno bylo několik dalších služeb a poradenských center, které podnikatelům či občanům pomáhají využívat možnosti, jež vnitřní trh nabízí. Jejich počet je však dnes takový, že je pro uživatele spíše matoucí a ti často nevědí, na které centrum se obrátit.

Z těchto důvodů se EK rozhodla podniknout kroky ke zefektivnění informačních a poradenských služeb na vnitřním trhu a vytvořit jakési zastřešení služeb jí zřízených. Jednotlivá centra - Europe Direct, Vaše Evropa, Eures, Eurojus, Občanský rozcestník, SOLVIT, Evropské spotřebitelské centrum, Enterprise Europe Network - budou do budoucna zastřešena pod tzv. Single Market Assistance Service. Měla by tak být zaručena efektivnější spolupráce mezi centry navzájem a jednak řádné zpracování zadaného dotazu.

Cílem je zřídit jednotnou vstupní bránu tak, aby přístup k jednotlivým službám byl co nejsnazší a řešení problému by bylo, jak říká komise, ušité na míru. Novinkou by byl způsob předávání zadaných dotazů či problémů. Občan či podnikatel by již nebyl odkazován na to které konkrétní centrum v případě, že se obrátí na nesprávné či nekompetentní místo, ale služba sama předá případ se všemi informacemi konkrétnímu centru, které se jím bude zabývat.

Autorka je vedoucí oddělení pro neharmonizovanou sféru vnitřního trhu a Solvit

Co je SOLVIT

Systém SOLVIT vznikl v roce 2002. Evropská komise tehdy přišla s myšlenkou, jak nejlépe a co nejefektivněji pomoci občanům a podnikatelům v případě, že jim nějaký národní orgán brání při uplatňování jejich práv, která jim zaručuje vnitřní trh EU. Vytvořila síť center, po jednom v každém členském státě, v Norsku, Lichtenštejnsku a na Islandu, která jsou součástí vnitrostátní státní správy a snaží se nacházet praktická řešení jednotlivých problémů.

SOLVIT centra tak nabízejí zajímavou alternativu zdlouhavým a nákladným soudním sporům nebo formální stížnosti u Evropské komise. Jejich cílem je najít řešení do 10 týdnů, to vše neformálně a bez poplatků. Vyřešení případu je vždy výsledkem spolupráce mezi SOLVIT centrem v zemi, odkud stěžovatel pochází, a SOLVIT centrem v zemi, kde problém vznikl. S orgánem, který porušuje evropské právo, tak komunikuje přímo jeho "kolega" ze státní správy, nikoli "cizí" SOLVIT centrum. Ke všem případům má rovněž přístup Evropská komise, která sleduje, kde a v jakých oblastech dochází k nejčastějšímu porušování pravidel vnitřního trhu, a může se tak sama rozhodnout, že podnikne příslušné kroky proti některému členskému státu.

Překážky obchodu na vnitřním trhu

SOLVIT řeší často případy, kdy orgán členského státu odmítne přístup výrobku dováženému z jiné země EU na trh z důvodu, že nesplňuje vnitrostátní požadavky státu dovozu. Ne vždy je sice rozhodnuto o stažení zboží z trhu a o uložení vysokých sankcí, často je však po dovozcích vyžadováno, aby byl výrobek v určitém směru modifikován, tzn., aby byly změněny některé jeho parametry (balení, rozměry, obsah složení apod.), nebo je vyžadováno, aby byl výrobek přezkoušen místní zkušebnou a byl opatřen novým certifikátem.

Takové požadavky jsou z hlediska evropského práva a pravidel volného pohybu zboží nepřípustné. Představují pro dovozce obrovské finanční náklady, časové ztráty a ztrátu konkurenceschopnosti. Obchod je tak neúnosně komplikován a řada dovozců po první podobné zkušenosti od úmyslu dovážet do dané země upustí. Ze zkušenosti SOLVIT centra vyplývá, že k podobným omezením dochází velmi často právě z neznalosti pravidel volného pohybu zboží. Někdy se přidá lobby místních výrobců nebo zkušeben, ale i takové případy se daří úspěšně řešit.