Když padají akcie na americké burze, makléři na Wall Streetu skáčou z oken mrakodrapů. Jak reaguje český makléř na strmý pád akcií?
Oni už jim ta okna přišroubovali. (Smích) V Čechách to asi taky neprožívají úplně jednoduše, ale my jsme ve výhodě, neboť máme jiný, takzvaný market making systém. Na tohle potřebujete zkušené a opravdu dobré lidi. U nás je v největších firmách vyvíjen tlak na obchodníky, kteří sedí u počítače a dávají do něj ceny. Tito lidé jsou na trhu deset let, sám jich většinu znám. Zatímco v investičních bankách v Londýně se lidé pětkrát vyměnili, v Česku sedí u počítače staří ostřílení matadoři. Ti už něco zažili. Bláznivé nárůsty, propady, ruskou krizi, asijskou krizi, zažili takzvanou dotcom bubble a přežijí i současnou krizi. U nás se z okna neskáče. Čeští makléři samozřejmě nejásají, ale také se výrazně nestresují.
Česká burza zažila krušný týden, ceny akcií padaly na pětileté minimum. Jak se to projeví na průběhu krize u nás?
Česká burza se hýbe spolu s celým regionem střední a východní Evropy. Je spíše indikátorem, jak nás vnímají zahraniční investoři. Přitom nemusí jít o nedůvěru, ale o výprodej. Podle mého názoru totiž došlo k dalším výprodejům střední a východní Evropy.
V tomhle je trh vždycky nefér! Krize začala v Americe. Co padá nejméně? Amerika. Největší světoví investoři jsou totiž v Americe. Oni ve chvíli, kdy přijde krize a potřebují peníze, prodávají akcie, na kterých nejvíce vydělají, a investice, kterým nejméně rozumí. Většinou pouští vznikající trhy typu České republiky. Raději tedy prodají ČEZ než Microsoft nebo americkou banku, byť by ta měla fatální problémy a ČEZ byl v zásadě krizí nedotčenou firmou.
Není česká verze burzy přes počítač trochu nuda, když to srovnáte s Wall Streetem?
Pozor, Wall Street je jediná burza na světě, kde ještě existuje parket na takzvaném promptním akciovém trhu. Ostatní burzy na světě už jsou plně elektronické.
Když se řekne burza, vybavují se mi scény z filmu Olivera Stona...
No ano, ale newyorská burza už je jiná. I Wall Street se velice rychle posouvá k daleko větší komputerizaci. Obchodníci teď vypadají jako chodící roboti. Sice spolu stále ještě komunikují, ale už na sobě mají navěšené různé terminály, podivné přístroje, které jsem nikdy předtím neviděl. Vypadá to jako velké blackberry s různými sběrnicemi. Do přístrojů dostávají bezdrátově objednávky. Přijdou ke specialistovi, zapojí se do jeho zásuvky a nalijí do systému objednávky. Možná s ním i pohovoří.
Pražský trh je daleko živější. Obchodníci si telefonují a říkají, jakou mají cenu, jak se mohou zlepšit a podobně. Ve Vídni a v Polsku si prakticky ani nezavolají. Proč taky? Posílají příkazy rovnou na burzu. Jsou to vlastně pošťáci. U nás máme enormně komunikativní obchodování. My jako burza se snažíme, aby komunita obchodníků žila, aby když se objeví problém, si zavolali a hned se nesoudili. Organizujeme dýchánky a různé společné akce.
Mohl byste jednoduše popsat, proč se podle vás světový finanční systém tak snadno zhroutil?
Začalo to vlastně už v srpnu 2007, když se objevily první zprávy, že speciálně namíchaná portfolia, takzvaná sub-prime, sestavená z hypoték Američanů, kteří si je brali v posledních desítkách let, nejsou té kvality, jakou se myslelo, že mají. Hypoték tohoto typu bylo v Americe hodně a dlouhodobě se ukazovalo, že jako statistický soubor jsou z 95 či 96 procent splatné. Když se tyto hypotéky začaly skládat do balíků, předpokládalo se, že pravděpodobnost splácení kopíruje v přírodě všeobecně známé Gaussovo normální rozdělení a že v balíku je hypoték, které nebudou splaceny, nízké procento. Skutečnost byla ale mnohem horší. Na podzim roku 2007 se ukázalo, že některé instituce nejsou schopné balíky hypoték financovat. První vlaštovkou byla britská Northern Rock.
Balíky hypoték byly rozprodány po celém světě, někteří jich měli více, jiní méně. V USA se objevily první známky krize na trhu s realitami. Nákaza se začala šířit dominovým efektem. Banky si přestaly důvěřovat a všichni začali hrabat cash pod sebe. A pak přišly problémy velkých amerických investičních bank, začaly klesat ceny komodit, které paradoxně stoupaly až do června 2008.
Ke zhroucení celého systému stačí poklesy a nedůvěry?
Všichni se teď shodují, že hřebíčkem do rakve bylo porušení nepsaného pravidla "Too Big to Fail", čili "příliš velký, aby padl". Americká vláda toto pravidlo porušila a nechala - a nevím, jestli to byl experiment - zbankrotovat Lehman Brothers. Pád Lehman Brothers spustil dominový efekt s ještě větší intenzitou. V důsledku se z mezibankovního trhu kompletně vytratila důvěra. Zpětně se zřejmě ukazuje, že kdyby se na záchranu Lehman Brothers bývala použila jen malá část hodnoty, která se nyní musí do ekonomiky investovat, problémy na finančních trzích by nebyly tak hluboké. No a tam jsme nyní. Nikdo nic neví, do ekonomiky se lijí peníze a vyčkává se, co se stane.
Říká se, že za celým problémem je nekontrolovaná hrabivost až hamižnost investičních bank a obchodníků. Souhlasíte s tím?
Ne tak docela. Problém je v pojetí risk managementu, jak fungoval posledních dvacet let. Nepočítal s takhle masivním dominovým efektem. Rating, úvěrové hodnocení, je v dnešní době v troskách. Všechny matematické modely, které regulátoři kontrolovali a firmy dodržovaly, přestaly fungovat. Systém se rozsypal.
Nenesou svou vinu ti, kdo podepisovali rizikové hypotéky, a ti, kteří s poloprázdnými balíky hypoték obchodovali? Ve smyslu "po nás potopa"?
Možná na samotném počátku, to uznávám. Jestli někde mohla být větší regulace, tak v poskytování úvěrů a v prodeji finančních produktů finálním fyzickým osobám. Banky příliš spoléhaly na to, že v širokém portfoliu fyzických osob financuje zdravý zbytek malé procento nesplacených hypoték.
A pokud jde o hamižnost amerických prodejců, tak ano, právě tohle dlouhá léta své profesionální kariéry kritizuji. Prodejní řetězce fungují jako pyramida. Je opravdu zajímá jenom to, aby co nejvíc prodali. Člověk jim může říct, že úvěr pravděpodobně nikdy nesplatí, ale pokud se prodejci vejde do rizikové tabulky, kredit dostane. Bance to v počítači vyplivne, že mu má poslat 20 tisíc, a peníze už nikdy neuvidí. Tento způsob prodeje finančních produktů stál zřejmě za problémem v Americe.
Obyčejní pěšáci přece nepoložili celý systém. Nebyli v pozadí větší hráči?
Lidé, kteří jdou striktně a bezohledně za penězi, většinou pracují v takzvaných hedge fondech a private equity fondech. Nerad si sahám pro vysvětlení do Hollywoodu, ale teď se hodí. To jsou typy lidí, jaké hrál Richard Gere v Pretty Woman. Skupiny, které skupují firmy na úvěr a rozprodávají je. Ti mají jedno pravidlo: co není zakázáno, je dovoleno. Pokud mohou vydělat, jde etika a zodpovědnost úplně stranou. Jde o drsný svět, pracují tam jen nejdrsnější a nejlepší obchodníci. Hamižnost, "greed", zde hraje velkou roli. Pokud jde o manažery bank, o nich si to nemyslím. Ti jsou v zajetí požadavků na dodávání výsledků. Tlačí je akcionáři, aby podnik vynášel, minimálně jako u konkurence. Většina bank jsou ale obrovské instituce, řízené velmi seriózně.
Šlo tedy o chybu systému? To s vámi nemohu souhlasit...
Ale ano, byla v tom i hamižnost. Dobře, uvedu příklad. Pracoval jsem pro jednu banku. Přijeli k nám lidé z její centrály a povídají: Vy vůbec neprodáváte jeden báječný produkt! Proč? Vaši maďarští kolegové prodávají hypoteční úvěry ve francích a v jenech. Vytřeštil jsem oči a zeptal se: Proboha proč? Maďaři mají příjem v jenech? Ne, ale jsou tam nižší úrokové sazby. A já říkám: A co měnové riziko? Jak si může někdo, kdo má mozek v hlavě, vzít na dům na předměstí Budapešti úvěr v jenech? Vždyť jen se proti forintu může hnout třeba o padesát procent! Dostalo se mi odpovědi: To je jedno, klienti mají rádi nízký úrok. V jenech je jedno a půl procenta, ve forintech deset. A tady je ta hamižnost! Jako opařený jsem zůstal stát. Poté jsme to diskutovali s kolegy a s lidmi z představenstva a řekli jsme si, že tohle u nás nebudeme prodávat. A taky jsme to nikdy neprodávali.
Co by české ekonomice v tuto chvíli pomohlo?
Uvolnit podmínky podnikatelům tak, aby se pokud možno co nejvíce navýšila spotřeba. Naprosto souhlasím s názorem liberálních ekonomů a české reprezentace v Evropské unii, že nyní je největší hrozbou protekcionismus. Ten krizi ve 20. letech ještě prohloubil. My si tím samozřejmě přihříváme vlastní polívčičku, protože pro nás by byl protekcionismus daleko fatálnější.
Jak vnímáte názor předsedy sociální demokracie Jiřího Paroubka, že je třeba více zdanit příjmové skupiny vašeho kalibru?
Já si myslím, že on jako levicový politik to říkat musí, protože tohle mu přinese hlasy. Z ekonomického hlediska to samozřejmě nepřinese ani korunu. Říká to těm posluchačům, od kterých chce hlasy, a oni právě tohle slyšet chtějí, aby byla ukojena jejich závist.
Dovedete odhadnout, kdy světová finanční krize skončí?
Chápu, že tuto otázku položit musíte, na druhou stranu vám na ni seriózně neodpoví skoro nikdo. Setkávám se s přáteli z byznysu a společně více či méně vážně debatujeme na téma, kam až krize může dojít a jaké aktivum bude mít v určité katastrofické fázi krize hodnotu. Což je někdy docela zábavná a děsivá představa zároveň.
O jaké děsivě zábavné představě s přáteli debatujete?
Když si na pomyslnou linku vedle sebe položíte, co všechno se může stát, tak někde úplně na konci té úsečky je totální zhroucení světové ekonomiky a finančního systému. Peníze přestanou mít hodnotu. Musím říci, že už jsem od některých lidí slyšel zajímavé nápady.
Jaké nápady?
Že si nakoupí malé slitky zlata, aby až přestane fungovat obchod za peníze, mohli platit jím. Někdo mi říkal, že lepší bude stříbro, protože tím se bude platit snadněji. Jiný zase tvrdí, že úplně nejlepší jsou diamanty, protože jsou menší než zlato, takže se s nimi snadno prchá za hranice.
Něco jako černý humor bohatých vrstev?
No, jde o vizi katastrofického konce. Ale někdo mi říkal, že zlato, stříbro ani diamanty nepomůžou. Lepší je dům někde u pitné vody, kolem louka, kterou lze případně zorat. Mít zbrojní pas, pušku a dostatek střeliva. (Smích) Shodli jsme se s přáteli na tom, že tohle by byl ultimátní konec. Předtím jsou samozřejmě ještě další polohy krize, kdy jiná aktiva budou výnosnější a bezpečnější.
Například?
Posledních dvě stě let přežila vlastně jediná měna, která si zachovala hodnotou, a to byl dolar. Obrázek amerického dolaru s prezidentem, to je myslím symbol, který znají všichni lidé na světě. Ty ostatní barevné obrázky typu eura, jenu a já nevím jaké další mohou přestat fungovat. Ale to jsme opravdu ve sci-fi představách. Nyní se na pomyslné úsečce prohlubování krize pohybujeme někde na začátku. Předpokládám, že se k těmto katastrofickým scénářům ani nepřiblížíme. Myslím si, že pokud se nesáhne k velkému protekcionalismu a pokud se neaktivují problémy, které by do situace inkorporovaly státy, žádná krize by historicky neměla trvat déle než jeden dva roky.
Co byste lidem doporučil v těchto těžkých časech?
Samozřejmě je důležité umět se odreagovat. S rodinou nebo sportem. Dovedu si představit, že lidé, kteří zažívají nějakou krizi vůbec poprvé, udělali třeba fatální rozhodnutí, vsadili vše na jednu kartu a teď je ohrožena jejich finanční existence, to v tuto chvíli nemají lehké. Po těch letech v byznysu už ale vím, že všechna vejce nepatří do jednoho košíku.
Co vlastně dělá šéf burzy, když zrovna nesleduje, jak ceny akcií střemhlav padají?
Hodně rád lyžuji a přes léto hraju golf. Kolektivní sporty jsem už musel opustit, protože jsou náročné na čas. No a pak víno, to je v zásadě můj největší koníček. Znám se s mnoha sommeliery v Čechách a postupně se tak nějak propíjím k amatérskému sommelierství. Chutnají mi červená vína, spíše italská než francouzská. K velkým francouzským vínům se člověk dostává těžko, jsou podle mého názoru předražená. Ale nejlepší italská vína můžete ochutnat za rozumnou cenu. Mým nejoblíbenějším je Barolo z Piemonte.
-
Petr Koblic (*1971)
- 1997: absolvoval Vysokou školu ekonomickou v Praze
- 1993-1997: působil v Živnostenské bance
- 1997-1998: pracoval ve společnosti Patria Finance
- 1999-2003: ředitel obchodování v CA IB Securities, později člen představenstva, od roku 2002 předseda
- 2003-2004: HVB Bank Czech Republic; ředitel odboru Privátního bankovnictví, cenných papírů a Asset management
- 2004: jmenován generálním ředitelem Burzy cenných papírů Praha
- 2007: jmenován předsedou burzovní komory nově založené Energetické burzy Praha
Snímky Jiří Turek
