Kam sahá vaše loajalita k firmě?

Máme krátkou paměť, a tak se leckdo diví, když sleduje, jak firmy v době potíží vyzývají zaměstnance k různým projevům loajality. Přitom jsme v nedávné minulosti byli svědky minimálně jedné ekonomické krize, kde se zaměstnavatelé chovali podstatně drsněji než ti dnešní.

Když na počátku devadesátých let zkolabovala ruská ekonomika, bezpočet firem přešel na částečnou a někdy i úplnou výplatu mezd v podobě vlastní produkce. Zaměstnancům nezbylo než se snažit zboží prodat nebo vyměnit za jiné. Nikdy nezapomenu, jak jsem byl šokován, když jsem tehdy četl o podniku, který každý měsíc předal každému zaměstnanci místo platu několik rakví. Bylo to hodně symbolické...

Naštěstí nežijeme v Rusku, a tak se můžeme pošklebovat například pracovníkům japonských firem Toyota nebo Toshiba, kteří jsou svými šéfy otevřeně tlačeni k tomu, aby kupovali výlučně auta či elektroniku vlastní značky.

Japonští šéfové mají v tomto bodě snadný život, o kterém evropští konkurenti mohou jen snít.

Personál je až na výjimky loajální až za hrob. A tak si lidé koupí další auto nebo televizor, i když ho nepotřebují, byť vědí, že se nevede seznam jejich nákupů...

Japonská mentalita je od české nesmírně vzdálená. Stačí si vzpomenout na negativní veřejné reakce na výzvy, abychom přednostně kupovali české zboží.

S loajalitou šetříme. Ke svým zaměstnavatelům býváme kritičtí a nenecháváme si to pro sebe. O to zajímavější je sledovat, jak se daří těm, kteří přesto zaměstnance k loajalitě přímo a osobně vyzvou.

Někdy to připomíná zákopovou válku, v níž se hraje o to, kdo vydrží déle. Těm, kteří se rozhodli zakopat, budiž úlevou, že na výplatu rakvemi nedojde.

martin.denemark@economia.cz