Trade or Aid? To je africká otázka

Vyspělé země se ve vztahu k Africe shodují v podstatě pouze v jednom bodě: Takzvaný černý kontinent potřebuje pomoc. Toto stanovisko vychází ze skutečnosti, že Afrika se svými třiapadesáti státy nadále trpí chudobou, válkami a hladomorem. Rozvojová pomoc je přitom jednou z možných cest, jak tento neblahý stav změnit.

Nicméně přes to, že nesmíme zanedbat důležitou roli rozvojové pomoci a jejích přínosů, vidí většina Afričanů šanci svého kontinentu v rozvoji obchodu. Jak prohlásil bývalý prezident JAR Thabo Mbeki v květnu 2008, "spravedlivý, tedy rovný obchod, je nezbytnou podmínkou pro plnou integraci Afriky do systému světové ekonomiky".

Prezident Mbeki si je vědom toho, že Afrika, chce-li se stát nedílnou součástí globální ekonomiky a nejen jejím chudým přívěskem, se musí sama snažit zvyšovat svou konkurenceschopnost, musí dokázat vyrábět kvalitní zboží, jež by mohla nabídnout za konkurenceschopné ceny. A tomu musí pevně věřit. To je východisko pro ekonomický rozvoj.

K tomu jsou potřebné zejména: přístup k vyspělým technologiím za rozumné ceny, investice a inovace.

V případě Afriky je přitom pro ekonomický rozvoj krajně důležitý soukromý sektor. Bez něj nelze myslet na rozšíření průmyslového potenciálu kontinentu. Afrika musí proto hledat nové cesty k propojení soukromého sektoru. Musíme současně brát v úvahu, že soukromý sektor a to právě v případě Afriky zůstává klíčový pro rozvoj produktivity a rozšíření průmyslu. Co je opravdu potřeba, jsou způsoby, kterým vyvíjet partnerství mezi státním a soukromým sektorem.

Jen málo otázek rozděluje akademiky, vlády a občany více než otázka rozvojové pomoci. Mnoho Afričanů ji považuje za novodobou kolonializaci. Jiní zase vidí v rozvojové pomoci něco, jako žebrání o trochu blahobytu.

Mezi oběma postoji existuje však třetí cesta: pomoc k rozvoji. To znamená, že rozvojová pomoc je klíčem ekonomického růstu, když je dobře zřízena a přímo zaměřena. Můžeme použít také výraz pomoc ke svépomoci.

Země G8 nadále slibují miliardy dolarů, aby pomohly Afričanům v boji proti chudobě. Tyto závazky většinou mají podobu rozvojové pomoci a odpouštění dluhů.

Ochota G8 zvýšit tuto pomoc byla mimo jiné vedena přímluvami popových hvězd ze 70. a 80. let a vyústila v roce 2005 při summitu ve skotském Gleneagles ve slib, že pomoc Africe se do roku 2010 zdvojnásobí.

Odpuštění dluhů několika vybraným africkým zemím přece jen něco přineslo. Postkytlo to zemím, jako je Ghana či Tanzánie, přesměrovat vlastní prostředky do financování programů sociálního rozvoje. Jenomže většina slibů z Gleneagles se zatím nesplnila.

Z aktuální zprávy o pokroku afrického kontinentu African Progress Panel vyplývá, že z tehdy slíbených 25 miliard dolarů byly zatím uvolněny pouhé tři miliardy. Jenom tři.

Přesto stále ještě mnoho Afičanů doufá, že bohaté země se nechají vést dobrou vůlí a že svým kapitálem pomůžou Africe dostat se z chudoby.

Britský časopis The Economist odhaduje, že počet rozvojových projektů se v Africe během minulých deseti let zvýšil z 10 tisíc na 80 tisíc. K nim se připojilo mnoho nevládních organizací (NGO) a multilaterálních rozvojových agentur. Všechny organizace se intenzivně ucházejí o účast na aktivitách a projektech po celém kontinentu.

Už v roce 2000 působilo v Africe na 37 tisíc nevládních organizací. Kolik jich je dnes, se nedá ani odhadnout.

Jako Afričan se mohu jen divit, proč zůstává rozvoj Afriky, přes všechny aktivity vládních i nevládních organizací, nadále tak problematický.

Podle udajů Světové banky Afrika svůj boj proti chudobě prohrává. V letech 1981 až 2005 se počet nejchudších skoro zdvojnásobil z 200 milionů na 380 milionů lidí. Jedním z problémů je, že je příliš mnoho rozvojových agentur. Není divu, neboť rozvojová pomoc je byznysem, který sice přispívá k rozvoji chudých regionů světa, ale na druhé straně je zdrojem zaměstnání a výdělku pro ty, kteří pocházejí ze zemí mimo nejchudší regiony.

Něco jiného je rozvojová pomoc rozvinutých zemí. Tyto země mají své záměry, co se týká druhu a kvantity pomoci. Mnoho z nich přitom trvá na tom, aby se rozvojové projekty uskutečňovaly pomocí jejich firem a expertů. To také znamená, že velká část rozvojové pomoci se utrácí uvnitř země, která tuto pomoc poskytuje.

Jiný přístup vůči Africe zvolila Čína. Vedení Čínské lidové republiky nikterak nezakrývá, že potřebuje zboží, a zejména africké suroviny, pro udržení vlastního rozvoje. Důsledkem takového přístupu je, že se Čína v posledních zhruba pěti letech dostala na pozici nejaktivnějšího a snad i nejagresivnějšího investora a obchodního partnera černého kontinentu

Obchod mezi Čínou a Afrikou se v posledním desetiletí zvyšoval každoročně až o třicet procent. V roce 2008 dosáhla hodnota obchodní výměny mezi Afrikou a ČLR 106 miliard dolarů.

Například vloni na podzim podepsala Čína a Demokratická republika Kongo dohodu o vzájemných projektech do těžby surovin a budování infrastruktury v hodnotě devíti miliard dolarů.

Věřím, že čínský přístup obchod namísto prosté rozvojové pomoci pomůže africkému kontinentu více. A to bez účasti zahraničních poradců, expertů a institucí i bez nadbytečného mentorování. Čínský model pomůže Africe dosáhnout pokroku a dospět ke skutečnému partnerství.

Autor je charge d'affairs Jihoafrické republiky v ČR