Možná titulek někoho překvapil, ale zdá se, že se v době celosvětové krize, která pochopitelně postihla i naši republiku, zapomíná na ty, kteří buď doposud řídí, anebo řídili větší či menší firmy.

Ti jsou v současné době vystaveni neúměrnému psychickému tlaku. Právě na nich totiž leží velká odpovědnost, kterou mají za chod firmy i za své podřízené. Mnozí se již v minulosti naučili řídit, organizovat, rozhodovat. Mnozí přežili menší či větší krize výrobní, finanční, personální či odbytové. Ale takovou krizi, která jde zcela mimo jejich vliv, ještě nezažili. V minulosti na to nebyli zvyklí, ale najednou si jaksi neví rady.

Ve své praxi se potkávám s dvěma extrémy. Na jedné straně s manažery, kteří v rámci sebezáchovných pudů doposud krizi v České republice bagatelizují. A pak také s těmi, kteří již téměř nechodí z práce domů, protože mají utkvělý pocit, že musí všechno zachránit.

Obě skupiny provází pocity marnosti, protože mají dojem a nutno dodat, že často oprávněný, že cokoliv rozhodnou, je špatně. Obě skupiny také provází obrovský pocit nejistoty, který vyplývá z toho, že krize není časově ohraničena. Většinou nám vůbec nevadí, jak dlouho bude trvat "příjemno". Když však neznáme konec "nepříjemna", nejistota se stupňuje do extrémů, které mohou mít vliv i na celkové psychické a fyzické zdraví.

A málem bych zapomněl na další skupinu manažerů. To jsou ti, kteří již byli propuštěni a jsou teď doma. Přitom mohou být velmi kvalitní. Jen mají tu smůlu, že pracovali v zahraniční firmě, která se dostala do problémů. A byť její česká pobočka doposud prosperovala, byla v rámci úspor zrušena či silně omezen její provoz. Ještě vloni by takový manažer zvedl telefon a téměř okamžitě nastoupil do jiné firmy a na ještě lepší pozici. Byli zvyklí, že je pořád někdo potřeboval. Teď se zúčastňují různých konkurzů, kterých je méně a méně, a zjišťují, že je nikdo nechce.

Pocity nepotřebnosti, vědomí, že jsem zklamal nebo že nic neumím a nevím kudy kam, mají na naše duševní zdraví podstatně horší vliv než pracovní nasazení, na které byli manažeři zvyklí.

Vzniklou situaci pak často například kompenzují tím, že se najednou příliš aktivně zapojují do dění v rodině, v domácnosti. A je z toho další problém, protože děti i manželka (nebo manžel) se již dávno naučili organizovat si svůj čas sami. Takže dávají tatínkovi (mamince) jasně najevo, že by měl jít řídit někoho jiného.

Jiní obracejí svou pozornost k té či oné politické straně v dobré víře, že jejich pomoc bude přijímána, když ne s nadšením, tak alespoň s povděkem. Místo toho však potom sedí zklamáni u piva, kde vysvětlují, že nechtěli konkurovat panu předsedovi, ale jenom pomoci. Mimochodem pivo a jiný alkohol je další velmi nebezpečnou náhradní "aktivitou".

Pojďme přemýšlet o tom, jak využít znalostí a zkušeností českých manažerů. Možná by mohli mít tu a tam nějakou přednášku na vysoké škole, která by se týkala praktických činností managementu, obchodu, financí. Třeba by některým udělalo dobře, kdyby byli vyzváni, aby něco napsali do odborného časopisu. Jde o to, aby si udrželi svou aktivitu a nezatrpkli.

Určitě bychom měli manažery více povzbuzovat a více si jich vážit. Pomůže jim to. Protože až se krize přežene, kdo nám bude řídit podniky a firmy?

Zdá se však, že současný trend je poněkud jiný. Jako by se téměř stalo módou ukazovat veřejnosti manažery jako téměř neschopná individua beroucí nepřiměřené odměny. Drtivá většina manažerů ale přece taková není. Protože kdyby byla, firmy už by dávno nefungovaly a nedožily by se ani dnešní krize.

Autor je poradce společnosti Takt