Na Khusanu Shukurovi je na první pohled patrné, že má za sebou dobré ekonomické vzdělání a diplomatickou praxi. Snad žádnou otázkou ho nepřekvapíte, na vše dokáže s nadhledem odpovědět a každou větu má předem promyšlenou. Jasnou vizi má i o tom, jak chce podpořit soukromý byznys ve své vlasti, Uzbekistánu.
Je jedním z důležitých lidí, kteří se zapojili do Programu rozvoje OSN v Uzbekistánu, který uvádí do praxe Obchodně-průmyslová komora Uzbekistánu. "Musíme vytvořit struktury pro soukromý byznys včetně informačních center v regionech. Musíme se naučit vytvářet exportní aliance a musíme se naučit specifikám podnikání v Evropské unii a dostat se na tyto trhy," říká Shukurov, který v dubnu přijel se skupinou uzbeckých byznysmenů do Prahy, aby zde nasávali zkušenosti českých podnikatelů a zástupců jejich organizací.
"Čím rychleji, tím lépe pro uzbecký byznys a ekonomiku," naznačují účastníci mise - podnikatelé potřebu získání informací a kontaktů. A další mise budou následovat, a to nejen k nám. Kdo zaváhá, zůstane stát opodál. Ať už jde o jednotlivé firmy a jejich expanzi na jiné trhy, nebo globální politiku.
Světová recese vytváří dnes vhodné prostředí pro zamíchání karet. Platí to nejen v případě Uzbekistánu, nýbrž i celé střední Asie, o niž se právě vede nový "Great Game".
Geostrategický význam oblasti zdůrazňoval ostatně již počátkem minulého století britský geopolitik Halford Mackinder. A Zbygniew Brzezinski, nynější poradce Baracka Obamy a dřívější bezpečnostní expert Jimmyho Cartera, upozorňuje na to, že bohatství zdrojů středoasijského regionu je prostorem globálního střetu velmocí. Hlavní hráči jsou Rusko, Evropská unie, Spojené státy a Čína.
Mnohé už nebude jako dřív po skončení globální recese, jejíž sevření pociťují středoasijské republiky. Jak uvádí Mezinárodní měnový fond, jejich ekonomický růst, a také jižního Kavkazu, se propadne z průměrných loňských šesti procent na dvě procenta v letošním roce. Nic hrůzostrašného, chtělo by se říci při pohledu na statistická čísla. Přesto je situace pro region bolestivou výzvou.
K základním faktorům poklesu ekonomického růstu patří výrazně nižší příliv zahraničního kapitálu, sražení příjmů z exportu surovin kvůli poklesu cen na světových trzích, menší objemy obchodu s hospodářskými partnery a také, o čemž se nehovoří, výrazné omezení transferu peněz migrantů. Silné znehodnocení rublu a kazašského tenge je už "jen" vrcholem pyramidy, které se neubránily ani další národní středoasijské měny.
Je ale třeba vidět, že globální recese má rozdílný vliv na středoasijské země, které se od poloviny 90. let vydaly rozdílnými cestami. Zatímco Tádžikistán se utápěl v letech 1992-93 v občanské válce, Kazachstán a Ázerbájdžán profitovaly na bohatých surovinových zdrojích a dosahovaly dvojciferného ekonomického růstu. Ázerbájdžán v letech 2004 až 2008 vykazoval průměrný ekonomický růst 21 procent.
Kazachstán se vyvinul za přispění ekonomických a administrativních reforem k regionální velmoci. V letech 2002 až 2007 se přírůstek HDP pohyboval mezi 8,5 až 10,7 procenta. Díky tomu mohl Kazachstán zredukovat zahraniční dluhy a vytvořit národní ropný fond, na jehož kontu se ještě vloni uchovávalo 27,6 miliardy USD.
Ale i jiné středoasijské státy bez surovinových zásob prožívaly rozkvět, který postupně napomáhal potlačovat nejpalčivější sociální problémy, a podíl chudých obyvatel začal klesat.
Pokud se o dopadech současné recese hovoří spíše v makročíslech, je třeba si uvědomit její sociální dimenzi. Zpomalení ekonomiky v Rusku a Kazachstánu vypustilo z láhve džina fenoménu pracovní migrace. Konzervativní odhady hovoří o devíti milionech sezónních pracovníků směřujících zejména do těchto dvou zemí, přičemž v některých středoasijských zemích je až třetina lidí závislých na penězích svých příbuzných gastarbeiterů.
Například v Tádžikistánu existují oblasti, kde takřka veškeré mužské obyvatelstvo jezdí za prací do Ruska. Ani Ázerbájdžán nenabízí svým občanům dostatek pracovních příležitostí, sektor energetiky, hlavním dílem táhnoucí hospodářský růst, absorbuje jen část obyvatel. Proto si více než milion Ázerbájdžánců vydělává na chleba právě v Rusku. A z Uzbekistánu dojíždí pracovat do této země až 70 procent z 800 tisíc až dvou milionů lidí. Část Uzbeků směřuje do ekonomicky silnějšího Kazachstánu.
V prosinci loňského roku premiér Vladimir Putin prohlásil, že "je třeba snížit počet zahraničních pracovníků v zemi". Moskevský starosta Jurij Lužkov hovořil dokonce o polovičním snížení počtu pracovních migrantů. Kazachstán současně inicioval drahé programy, které mají vytvořit nové pracovní příležitosti pro své obyvatele.
Taková změna znamená pro některé středoasijské země přímo katastrofu, například Tádžikistán žije ze 46 procent z příjmů pracovních migrantů. Ti v průměru vytvářejí ve středoasijských státech 10 až 30 procent HDP. Teď příjmy vysychají. Je proto zřejmé, že ne všechny země regionu mohou ustát zvyšující se sociální napětí. Ázerbájdžán pociťuje zejména propad cen energií, jeho rozpočet se opíral o 70 USD za barel. Situace takové kalkulaci nenahrává, takže nedojde k plánovanému navýšení sociálních výdajů o 25 procent.
Turkmenistán je díky jeho ekonomické izolaci před světovou krizí poměrně chráněn. S jeho loňským 9,7procentním ekonomickým růstem šlo jen o mírný pokles proti předchozím rokům. Je ale otázka důvěryhodnosti údajů. Experti ale upozorňují na důsledky pádu cen plynu, jehož je Turkmenistán světově významným producentem.
V Uzbekistánu byl bankovní sektor dlouho pod striktním dohledem státu a hospodářství bylo ve vleku státního dirigizmu. Ovšem od roku 2003 registrují mezinárodní instituce liberalizační kroky a aktivity občanů v soukromém sektoru. Nyní na Uzbekistán dopadá propad světových cen surovin, země je důležitým vývozcem bavlny, zlata a plynu. K tomu se začíná projevovat pokles objemu převodů peněz migrantů ze zahraničí a vyvstává problém návratu těchto pracovníků do vlasti.
V Kazachstánu je postižen zejména trh nemovitostí, některé banky se dusí toxickým koktejlem a pokles cen surovin snižuje státní příjmy. Prezident Nazarbajev oznámil však již v říjnu 2008 balík protikrizových opatření, jehož součástí je opětovný vstup státu do bankovního sektoru převzetím akcií dvou největších finančních institucí. Přitom Kazachstán byl dříve chválen za privatizaci bankovního sektoru a za zapojení do světových finančních struktur.
Kazaši mají ale jinou starost než sledovat zestátňování. Jejich měna spadla o 20 procent, čímž se zdražily dovozy do země včetně potravin. U jisté části obyvatelstva tento stav vzbuzuje nespokojenost a vyvolává kritiku expertů, kteří požadovali postupnou devalvaci.
Problematický je Tádžikistán, který by se podle analytiků mohl ponořit do "failing-state" syndromu. Po občanské válce se v roce 1997 začala země konsolidovat a obyvatelstvo se odpolitizovalo a opozice marginalizovala. V zemi vládne prezidentokracie. V důsledku krize se ale začaly zhoršovat sociální vztahy.
Mnozí migranti se vracejí domů a omezení transferu jejich peněz je společenským sudem prachu. Navíc státní kasa pociťuje propad cen hlavních exportních artiklů, jako jsou aluminium a bavlna, a ekonomické a sociální potíže jen těžko dokáže vyřešit. Je tudíž přirozené, že v této konstelaci se na scéně stále důrazněji objevuje alternativa islámského extremismu.
Ministerstvo obrany Spojených států připravilo proto stabilizační program s argumentem, aby v Tádžikistánu nevznikl druhý Afghánistán. Sedm milionů USD bylo poskytnuto regionu Ferganatal a obcím na hranicích s Afghánistánem, kde nemá centrální vláda vliv. Je ale jasné, že tato nepatrná injekce nedokáže na 1 300 kilometrů dlouhé tádžicko-afghánské hranici zastavit drogový proud, šířící se neklid a vliv extrémistů.
Při pohledu na válečný požár v Pákistánu je přirozená otázka, zda globální recese nepřinese do centrální Asie tsunami politické nestability. Paušální odpověď však nehledejme. Ekonomicky a sociálně se recese projevuje rozdílně a možnosti náboženských ambicí radikálních skupin jsou v té či oné zemi nesrovnatelně jiné.
Po rozpadu sovětského impéria se ve středoasijském prostoru objevil náboženský bílý flek. Vzhledem k tomu, že v těchto státech byly většinou nastoleny autoritářské režimy, náboženství bylo podřízeno státní ideologii. Například v Turkmenistánu se oficiální verzí islámu stalo zbožnění prezidenta do figury Turkmenbashi. Také v Uzbekistánu se režim snaží přizpůsobit islám národní verzi.
Islamizace však postupuje a v Kyrgyzstánu v posledních letech je patrný větší počet mešit a žen zahalených šátkem i lidí, kteří dodržují ramadán. V této situaci je zjevná snaha Západu ustoupit od problematizování některých sporných aspektů, jakými jsou lidská práva, a spíše akcentovat spolupráci s vládnoucími elitami za cenu udržení stability. Ta je předpokladem toho, aby se Evropská unie v oblasti střední Asie a také jižního Kavkazu mohla výrazněji prosadit. Důvodem je potřeba přístupu k surovinovým zdrojům a oslabení ropného a plynového esa v rukou Ruska.
Evropská unie přišla proto s projektem Východního partnerství a po rusko-ukrajinském "plynovém sporu" se snaží naplnit plán plynovodu Nabucco. Jeho produktovody by měly středoasijský plyn dopravit do Evropy mimo území Ruska. Tím by se mohla zvýšit energetická nezávislost Evropy i východních zemí.
Je ale otázkou, zda záměr Východního partnerství je dostatečnou vahou konkurenčním globálním hráčům, když EU vyčlenilo na spolupráci s několika východoevropskými a středoasijskými zeměmi ubohých 600 milionů eur. Jen po srpnové rusko-gruzínské válce poskytlo EU Gruzii mnohamiliardovou pomoc.
Rusko je v regionu daleko aktivnější. Střední Asii považuje za oblast svého vlivu, kterou Vladimir Putin označil za "blízké zahraničí hlavních národních zájmů". Ty si Moskva zajišťuje i vojenskou přítomností. V rámci "potření terorismu" měla své vojáky do roku 1999 na čínsko-kyrgyzských hranicích a do roku 2005 na afghánsko-tádžických hranicích.
Rusko spolupracuje s Kazachstánem, Kyrgyzstánem, Uzbekistánem, Tádžikistánem, Arménií a Běloruskem na Collective Security Treaty Organization (CSTO). Od roku 2001 má tak Společenství nezávislých států s rozhodujícím vlivem Ruska antiteroristické centrum v Biškeku a skupinu rychlého nasazení.
Ve střední Asii jde Rusku zejména o ekonomické zájmy a udržení kontroly toku surovin. Vhodně využívá propojování trhu zemí Eurasian Economic Community (EURASEC), na němž dochází ke snižování cel a odbourávání netarifních obchodních překážek. Právě v rámci EURASEC byl v únoru vytvořen antikrizový fond s 10 miliardami USD, který spravuje Euroasijská rozvojová banka a který je financován převážně z Ruska a Kazachstánu.
V březnovém interview pro list Financial Times ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov na otázku vztahu k blízkému zahraničí přiznal, že Rusko využívá pro svůj vliv antikrizový fond a mechanismy zemí SNS, jako jsou setkání ministrů financí.
Významným hráčem jsou Spojené státy, pro které má středoasijská oblast i bezpečnostní význam. Chudoba, autoritářství, obchod s drogami, terorismus - to jsou nepřehlédnutelné výzvy, akutní po 11. září 2001, kdy se střední Asie stala válečnou oblastí v boji proti terorismu.
Některé postsovětské republiky využily zájmu Američanů o oblast a nabídly jim možnost vybudování vojenských základen, za což obdržely hojnou finanční pomoc. Nyní mají USA v Afghánistánu na 18 tisíc ozbrojenců a Uzbekistán je v tomto tažení využíván. Dnes se dá hovořit o jeho sbližování s USA, a to nejen na bázi vojenské. Náklonnost projevuje i Kazachstán, který koncem roku 2008 ratifikoval memorandum o porozumění s USA. Pro Američany z něho vyplývá možnost vybudovat na letišti Almaty leteckou základnu.
Také Kyrgyzstán je vtažen do velké hry. Až donedávna se na letišti Manas v Biškeku rozkládala americká letecká základna s tisícem Američanů. Poté se rozhořela diskuse o jejím uzavření, otevřená článkem v ruském listu Vremja novosti s titulkem: "Kyrgyzský prezident žádá USA uzavřít základnu u Biškeku".
Nedlouho na to prezident Kurmanbek Bakijev vydal dekret o jejím uzavření, krátce před návštěvou Moskvy. Odtud si podle ruských médií odvezl finanční pomoc ve výši dvou miliard USD.
Je tedy patrné, že rozhodnutí prezidenta Obamy stáhnout armádu z Iráku a přesunout ji do Afghánistánu a rozhořívající se válečný požár v Pákistánu předznamenávají zvýšení váhy středoasijských zemí. "Kdo chce vládnout světu, musí kontrolovat střední Asii," prohlásil svého času Zbygniew Brzezinski.
Přirozeně že i USA mají zájem o přírodní zdroje a snížení významného vlivu Ruska v oblasti. V případě ropy jde i o omezení světovlády mocného OPEC. Spojené státy se také stávají přirozeným spojencem pro dobudování plynovodu Nabucco Východ-Západ.
Politicky nenápadně, ekonomicky o to důrazněji své pozice buduje v regionu Čína. Nejlidnatější země světa potřebuje totiž surovinové zdroje diverzifikovat přes střední Asii. Současně je jejím záměrem podpořit rozvoj zaostalých západních provincií, kde chce zkrotit separatistické tendence a sílící islamismus. Navíc by Čína ráda využila možnosti přepravovat tudy zboží do Evropy po železnici, a tím zkrátit čas dopravy přes moře.
Záměrem Číny není jen zahrnovat středoasijské země svým levným zbožím, nýbrž investovat přímo do surovinových zdrojů. Příkladem jsou aktivity National Petroleum Corporation, snažící se získat v Kazachstánu ropná pole. To vše je jen začátek čínské ekonomické expanze, o které pozorovatelé hovoří s respektem.
Čína provádí pružnou politiku pronikání do střední Asie, a to především finančně. Region začíná chápat jako protektorát a ochotně poskytuje značné úvěry. Spektrum aktivit je přitom velmi široké, od prodeje zbraní a vybavení armády přes dodávky železničních vagónů v Turkmenistánu, výstavbu vodních elektráren v Kyrgyzstánu až po průzkum ložisek plynu a ropy v Uzbekistánu.
Khusan Shukurov pravděpodobně dobře ví o právě probíhajícím "Great Game". Studoval světovou ekonomiku v Taškentu i mezinárodní ekonomické vztahy. Mluví však raději jen o svém byznysu: "V Česku jsme našli velké porozumění a užitečné informace. Nejste ale jediní, kam se chceme vydat a s kým navazovat obchodní vztahy."
