Recenze: Hudba Texasanů ZZ Top je ohlodána na kost, nemůže se zkazit

Texas měl v posledních letech smůlu. Kdysi býval romantickou krajinou z westernů, v Čechách podle tohoto amerického státu dostaly přezdívku oblíbené modré džíny a Waldemar Matuška zpíval o růžích, které "kromě Texasu nikde nerostou". Reputaci Texasu však nedávno notně pošramotil státník kovbojského ražení, proslulý svými přeřeky nebo tím, že se málem udusil preclíkem při sledování televize.

Díky úternímu koncertu v pražské Tesla Areně bylo vše, alespoň na těch skvělých osmdesát minut s kapelou ZZ Top, šťastně zapomenuto. Rockové koncerty bývají skoro bez výjimky označovány za "show", tedy podívanou. Fakt, že zaplněnou sportovní halu v Praze nadchne kapela, jejíž nejvýznamnější pódiovou akcí bude v průběhu večera výměna stran mezi dvěma vousáči, kytaristou Billy Gibbonsem a basistou Dusty Hillem, jedno dvě lehké zhoupnutí v bocích a synchronizované máchnutí kytarami ze strany na stranu, patří ke kladům čtyřicet let hrajícího tria i jeho posluchačů.

Sledovat ZZ Top živě je svého druhu pastvou pro oči, přestože se na pódiu zdánlivě nic neděje. Špásovná vsuvka s fiktivním rozhovorem Gibbonse s českou fanynkou na pódiu nebyla takový "odvaz" jako pouhá přítomnost fousáčů a jejich bubeníka Franka Bearda. Image je to dokonalá - jeden vousáč by na ZZ Top byl málo a tři už příliš; dění-nedění na pódiu zároveň přineslo vzpomínku na Iva Pešáka z Mládkova Banjo bandu, který se nejspíš s postavou málomluvných rockerů z Texasu kdysi také obeznámil.

To nejdůležitější se ale u ZZ Top děje v hudbě samotné. Co je ohlodané na kost, nemůže se zkazit, zdálo se při sledování první poloviny koncertu v pomalejších tempech. "Chcete víc blues?" tázal se několikrát Gibbons publika, zatímco jeho druhá stručná pódiová hláška toho večera měla zjistit, zda se všichni v hale cítí dobře.

Gibbons je jednoznačně hudebnickou hvězdou trojice, "kytarovým hrdinou", na ZZ Top je ovšem "rajcovní", jak málo Gibbonsova fantastická a proměnlivá hra trčí z celku.

První půlku koncertu tedy přesně seřízený trojválec ZZ Top povozil pražské publikum neukvapeným tempem krajinou blues ve skladbách Waitin' For The Bus, Jesus Just Left Chicago, Future Blues či hitovky Pincushion, zazněly výpůjčky od bluesmana Muddy Waterse a Jimiho Hendrixe.

"Je čas nasadit si laciný sluneční brejle," zavelela kapela v polovině koncertu ohlašující skladbu Cheap Sunglasses a šlápla na plyn. Písničky jako Gimmme All Your Lovin', Sharp Dressed Man nebo Legs sklidly bouřlivou odezvu, což v případě posluchačů ZZ Top znamená - po vzoru kapely - spokojené poklepávání špičkou boty.

S takovou by ZZ Top při troše štěstí a zdraví mohli objíždět haly další desítky let, zvláště když jim, soudě podle pražského publika, dorůstá další posluchačská generace v podobě dospívajících synů věrných fanoušků.

Nepříjemným připomenutím, že takový originál jako ZZ Top je škoda dávat do výprodeje, byly na promítací ploše staré videoklipy z dob slávy kapely na MTV. Tehdy ZZ Top svůj bluesový zvuk poněkud nablýskali, aby se s ním mohli projet hlavní třídou, vyhrazenou popovým umělcům. Tančící dívky ve stylu filmu Pomáda byly přece jen z jiné doby, prošlé zboží po záruce.

Zato podprsenka, která přiletěla k nohám ZZ Top na konci pražského večera odpovídala svou velikostí významu kapely. Zvěsti o nové desce ZZ Top s producentem Rickem Rubinem, který dokáže jasně vyhmátnout esenci, tak zůstávají nadějí fanoušku texaských vousáčů do budoucna.