Rychlostí vichřice

Panta rhei – Vše plyne, pravil před tisícovkami let řecký filozof Hérakleitos. Asi netušil, že jeho myšlenka bude brázdit vody oceánů, a to doslova. Jakpak by ho mohlo napadnout, že příď dokonale stavěné elegantní plachetnice s jeho slavnou větou na přídi bude šířit slávu jeho díla i do světů, o nichž neměl ani tušení?
Panta Rhei vypadá nesmírně působivě. Už když kotví v polském Svinoústí, budí obdiv a respekt. Elegantní, ale bytelný trup z oceli, paluba z dubového dřeva. Stěžně se tyčí snad až k nebesům, tak aspoň vypadá ze země úctyhodných 23 metrů výšky hlavního stěžně. Zatím si jen představuji, jaké to asi je houpat se na něm a vidět loď pod sebou jako skořápku od ořechu.

Od aut k plachetnici
Panta Rhei je kompletní české dílo. Za stavbou plachetnice stojí skupinka nadšenců v čele s kapitánem Jaroslavem Vorlem. Bývalý automobilový závodník si po tragické nehodě, při níž zemřel jeho spolujezdec, řekl, že je právě čas vydat se jinou cestou. Tedy lépe řečeno vyplout.
„S jachtařením jsem nějakou zkušenost měl. Hned poté, co skončila válka v bývalé Jugoslávii, jsme se začali vydávat na Jadran na charterových lodích. Jenže pak přišel nápad postavit si vlastní loď. A když už, tak rovnou dvojstěžník," vypráví Jaroslav Vorel.
Sám je autorem projektu lodi, s jejíž stavbou se začalo v roce 2003. „Na všechno jsem samozřejmě sám nestačil, se stavbou a s plněním všech předpisů a norem mi pomáhal český lodní konstruktér Zdeněk Davídek. Aby mohla loď plout pod českou vlajkou, museli jsme splnit české normy, na loď od začátku dohlížel Český lodní a průmyslový registr. Nebylo to jednoduché, stavba se protahovala, takže z původních tří let bylo nakonec pět," pokračuje Vorel.
Nyní má loď za sebou všechny povinné zkoušky a je připravena k první plavbě. Ještě než se ze dna zvedne 75kilová kotva, chci využít příležitosti a nafotit loď z výšky dvaceti metrů. Navlékám se do horolezeckého sedáku, chvíle strachu, a pak už mne lano přehozené přes naviják zvedá do výšky. Je to neskutečný pocit, jaký museli zažívat dávní námořníci ve strážních koších. Fotí se ale těžko, stěžeň se dost kývá a udržet stabilitu dává zabrat. A to jsme zatím pořád v přístavu.

Odnesla to hořčice
Baltské moře bude pro loď první zátěžová zkouška. Zatím to zní trochu jako fráze, ale blízká budoucnost dá této větě skutečný rozměr. Ráno vyplouváme ze Svinoústí a míříme do německého Sassnitzu.
Počasí je krásné, fouká, a tak na stěžeň letí plachty – přední kosatka i genua, hlavní plachta i bezan (plachta zadního stěžně). Je slyšet jenom šumění moře a vítr, který loď naklání do strany. Někdy tak prudce, že to odnáší hořčice v podpalubí. Osm uzlů, to už je slušná rychlost.
Panta Rhei má letos za úkol obeplout Evropu, proplout Kielským průplavem, pak přes La Manche kolem Francie dolů k Gibraltaru. Cíl je na Sardinii.
„Zimu možná strávíme na Kanárech, to se ještě uvidí. Na lodi poskytujeme volná místa, každého zájemce o plavbu vítáme. Náklady na stavbu lodi se vyšplhaly ke dvaceti milionům, byli bychom rádi, kdyby nám komerční pronájem zaplatil aspoň provozní náklady. Víme ale, že loď jako takovou nám to nezaplatí nikdy," říká jeden ze spoluvlastníků lodi, vášnivý mořeplavec Tomáš Ječný.
Teď na palubě vládne pohoda, až do Sassnitzu je moře relativně klidné. Bez problémů v noci kotvíme v přístavu, aniž bychom si dokázali představit, co nás čeká druhý den.

9 stupňů Beauforta
Vyplouváme dopoledne. Polský lodivod Piotr Nadolski s úsměvem hlásí předpověď počasí – osm nebo devět stupňů Beauforta. Což znamená vichr, který „strhává komíny, tašky a břidlice ze střech, vlny jsou vysoké, rolující, asi šest metrů". Tak se píše v tabulce Beaufortovy stupnice. Navzdory všemu se na to těším, během své jachtařské „kariéry" na Jadranu jsem zažila vlny nanejvýš čtyřmetrové.
Máme obeplout nejsevernější cíp Německa, mys Arkona. V sílícím vichru se ale snad vzdaluje, místo abychom jej doháněli. Probíjíme se skrz narůstající vlny a loď se začíná povážlivě houpat.
„Už budou některé tak čtyřmetrové," hlásí zkušený Piotr, který se na Panta Rhei dostal náhodou. Ve Svinoústí mu elegantní jachta učarovala, dal se do řeči s kapitánem na palubě, slovo dalo slovo a na první plavbu Panta Rhei vyplul jako lodivod.
Jenže vlny se nehodlají zmenšovat a vichr nehodlá slábnout. Příď lodi se zvedá do výšky šest sedm metrů a co chvíli se zas propadá do hlubin rozbouřeného moře. Ledová voda se valí přes palubu a existuje snad jen jediné suché místo na lodi – podpalubí. Jenže já moc dobře vím, že zalézt v takovém počasí do podpalubí znamená téměř jistě mořskou nemoc.
Je jedno, že už jsem na palubách různých jachet strávila drahně času a nikdy jsem mořskou nemoc neměla. Tohle se nikdy odhadnout nedá a i zkušený mořský vlk může strávit nepěkné chvilky totálního kolapsu organismu. Takhle totiž opravdová mořská nemoc vypadá. A tak sedím na palubě proti kapitánovi, na sobě záchrannou vestu, která aspoň trochu hřeje a chrání před poryvy větru a studenou sprchou.
Jedeme na motor, který má co dělat, aby loď udržel proti obrovským vlnám. Jakmile by přestal pracovat, hrozí, že vlny loď převrhnou. A přesně to se krátce po jedné odpoledne stává. Kapitán vypouští pár nepublikovatelných výrazů. Je zle.
„Přineste vodní kotvu, rychle!" zní další rozkaz. Vodní kotva, ano, na velkých jachtách jako Panta Rhei je v povinné výbavě, na menších plachetnicích, se kterými máme zkušenosti, ale není. Co s ní sakra v těchhle vlnách dělat?
Musí se navázat na příď nebo záď. Je to vlastně pytel ze silného igelitu, který ve vodě vytvoří kapsu a ta má za úkol udržet stabilitu lodi. A je to poslední krok, který se dělá, když už jde vážně do tuhého. Snadněji se řekne, než vykoná.
Ta chvíle trvá jen pár sekund, ale budu si ji pamatovat navždycky. Naštěstí se motor restartuje, naskočí a vrací loď zas do stabilní polohy. Obracíme se a příď opět míří k Sassnitzu, který jsme opustili ráno. Cíl – Stralsund – je dnes v nedohlednu. Neptun si prostě usmyslel, že nám dá lekci. Proti obřím vlnám by měl šanci snad jen Titanik. (Pravděpodobnost, že by zde v tuhle roční dobu potkal ledovec, se limitně blíží nule.)
Neměla jsem čas mít strach. A navíc, téhle lodi jsem prostě věřila. Moje slova potvrdil i Piotr, když jsme nakonec v jednu ráno zakotvili v Sassnitzu: „Panta Rhei je skvěle stavěná loď, má výborný systém navigace. Jen se musí při prvních plavbách doladit. Bude to chlouba českého námořního sportu, tím jsem si jistý."

Autorka je šéfredaktorkou časopisu Lidé a země

Panta Rhei
Dokončena v červnu 2009. Na první plavbu se po absolvování všech zkoušek vydala 19. července 2009.
Délka lodi: 21 m
Šířka: 5,4 m
Maximální ponor: 3 m
Výtlak vystrojené lodi: 50 t
Typ oplachtění: vysokostěžňové bermudského typu
Oblast plavby: moře a oceány bez omezení
Plocha plachet: 291 m2
Motor: Perkins Sabre, 158 kW (215 hp)

Loď je vybavena unikátním dokormidlovacím zařízením pro přesné provádění přistávacích manévrů. Vedle motoru je uložen dieselagregát, který slouží (kromě sady akumulátorů) jako zdroj elektrické energie. Díky tomu si jachta může dovolit luxus klimatizačního zařízení, který pasažéři ocení hlavně při plavbě v tropických mořích. V podpalubí se nachází šest kajut, každá pro dvě osoby, k dispozici mají všechny vlastní umyvadlo. Pojmenovány jsou podle kontinentů, největší – Asie – je ve špici přídě. Cestujícím jsou k dispozici dvě toalety se sprchou, teplá voda je samozřejmostí. Velký salon s kuchyňským koutem nadchne všechny příznivce jachtingu spojením elegance a účelnosti. V podlaze salonu je umístěno vodotěsné průhledové okno, kterým lze sledovat podmořský svět.
www.pantharhei-yacht.cz

Snímky autorka: Moře brázdí česká posádka s polským lodivodem (1). Hlavní stěžeň měří úctyhodných 23 m (2). Po startu ve Svinoústí čeká posádku dlouhá plavba. Cíl je až na Sardínii (3-6).