Pavel Kohout: Ještě pět let a budeme na tom jako teď Maďaři

Po nuceném odkladu předčasných voleb na listopad stoupá pravděpodobnost, že země příští rok bude mít rozpočet se schodkem kolem 230 miliard. Ekonom Pavel Kohout v rozhovoru pro HN vysvětluje, jak nás hluboký propad veřejných financí ohrožuje. "Bude-li pozvolna růst zadlužení ze současných 33 procent HDP a pořád se bude říkat 'je to ještě dobrý', dorazí nás první krize jako Maďary ta současná," říká.

HN: Jsme na šikmé "maďarské"cestě k bankrotu?

Samozřejmě, že jsme.

HN: Kolik let nás dělí od vážných problémů?

Maďarsko je trochu jiný příběh. Mělo dva problémy, které nemáme. Už začátkem 80. let mělo státní dluh kolem čtyř pětin HDP. Pak se jim to podařilo skoro zázračně snížit na 50 procent. Tehdy byli považováni za vzor. No a najednou jim to stouplo do hlavy. Začali utrácet, přestali se starat a dnes jsou příkladem odstrašujícím.

Navíc měli pevný kurz, kterého jsme se zbavili v roce 1997. To byl vždycky pramen problémů. Buď můžete hlídat kurz a pustit úrokové sazby k vodě, nebo můžete mít vlastní měnovou politiku. Pak je ale nutné pustit kurz, jako to v roce 1997 udělala Česká národní banka. Nemůžete střílet jednou puškou na dva zajíce. Pracovali na tom tak důkladně, až udělali z forintu měkkou inflační měnu s velmi vysokými úrokovými sazbami. Proto si tam tolik lidí půjčovalo v eurech a švýcarských francích.

HN: Jenže, jak se ukazuje, nízký státní dluh přece není sám o sobě zárukou. Třeba Lotyško mělo jeden z nejnižších státních dluhů v Evropě a stejně ho investoři odepsali.

Lotyšsko a částečně i Litva s Estonskem se dostaly na šikmou plochu z úplně jiného důvodu. Levičáci teď mají sklony pošklebovat se: Vy jste ukazovali tyto země jako vzory a jak dopadly?

Jenže, proč tak dopadly. Ne proto, že by měly zadlužené veřejné finance. Ne proto, že by měly špatné podmínky pro podnikání. Dopadly tak proto, že u nich nastala gigantická, nekontrolovaná expanze dluhů. Tu místní banky dopustily, protože země má měnu pevně svázanou s eurem. Chovali se jako Argentina před bankrotem v roce 2002, když udržovala pevný kurz pesa vůči dolaru.

HN: Jak se pozná adept státního bankrotu, kterému už nikdo nepůjčí?

Ten bod zlomu je imaginární. Vypadá úplně jinak v případě Maďarska, Lotyška a Česka nebo Itálie.

HN: Jak vypadá ten český? Kdy už nám nikdo nepůjčí?

Těžko se to dá odhadnout časově. Mohlo by k němu dojít tak, že pozvolna bude růst zadlužení státu ze současných 33 procent HDP. Pořád se bude říkat, že je to ještě dobré. Pak ale najednou přijde globální krize a dorazí nás, jako ta současná dorazila Maďary.

Vlády někdy zavádějí "prokrizová" opatření

HN: Patříme mezi "nemocné kusy", které investoři při prvních vážných problémech odepíší?

Máme bohužel to pochybné štěstí, že kolem nás je hodně kusů, které jsou ještě vážněji nemocné. My nejsme první v řadě na odstřel.

HN: Jak po volbách poznáme, že nová vláda svým rozpočtem skutečně problémy řeší?

Politici musí dospět k názoru, že od problémů, které zažívá dnešní Maďarsko, nás dělí tři až pět let. Máme proti ostatním ještě jednu výhodu, na kterou politici hřeší - většinu státních dluhopisů kupují domácí banky, penzijní fondy a pojišťovny. Na zahraničních investorech jsme méně závislí než Maďaři nebo Lotyši.

HN: S rostoucími státními dluhy to ale skončí. České banky a fondy je nebudou nakupovat donekonečna.

Stačí, když se podíváte na výnosy desetiletých státních dluhopisů. To je signál, jak trh vnímá stabilitu ekonomiky. A úroky z vládních dluhopisů rychle rostou - za ty desetileté už stát platí kolem 5 procent.

HN: Při současných rekordně nízkých úrokových sazbách to ohrožuje ekonomiku. Banky nakoupí vládní dluhopisy, které dobře vynášejí, a nebudou mít zájem nikomu jinému půjčovat.

Platí, že má-li banka na výběr investovat do relativně bezpečného státního dluhopisu nebo někomu půjčit, vybere si stát. Já tomu říkám, že vláda aktivně pracuje na prokrizových opatřeních.

HN: Proto si bohužel politici mohou dovolit další dluhy. Dovolí jim domácí banky víc než zahraniční investoři?

Ano, ale to neznamená, že by na to vláda měla hřešit.

HN: Pokud na to přijde, jistě na to hřešit bude.

A to ještě naštěstí nemáme povinné odvody do soukromých penzijních fondů. Tyto fondy by byly donuceny, aby nakupovaly státní dluhopisy. Možná je paradoxně dobře, že český penzijní systém není reformovaný, jinak by vytvořil další odbytiště státních dluhopisů...

HN: Fondy ale nemusejí kupovat české dluhopisy. Všechny vlády si půjčují. Mohou si koupit americké nebo německé.

Pak jdou do měnového rizika. Kdybychom už měli euro, penzijní fondy by byly "zamořené" nejrůznějšími složitými nástroji, které rozpoutaly finanční krizi.

HN: Zahraniční investoři jsou na otřesy v české politice méně citliví než na nejistotu v jiných zemích střední a východní Evropy. Jak je možné, že máme takovou imunitu?

Možná si na naše politické excesy už zvykli jako na folklór, stejně jako u Itálie. To je vůbec zajímavá země: má dluh nad 100 procent HDP a pořád ještě existuje. Když jsem se díval do jejich finanční historie, zjistil jsem, že je to také součást folkloru.

Itálie má překvapivě hodně dobrých ekonomů, kteří se věnovali veřejným financím. V jejich pracích se ukazuje, že když je důvěra, tak i neudýchatelná situace se dá udržet překvapivě dlouho. Podle nich je způsob, který dokáže zachránit i velmi zadluženou zemi: obratná práce s hotovostí a výdaji.

HN: Zadlužená země potřebuje praktika, který dokáže vytloukat jednu půjčku druhou, aby nezůstal na suchu?

V tomto zřejmě italské ministerstvo financí dosáhlo virtuozity. Za druhé - potřebujete vysoký stupeň důvěry. Itálie je proslulá jako země, která má každé dva roky novou vládu a vysoké zadlužení. Ale prochází jí to, protože má za sebou dostatečně dlouhou historii, aby ukázala: vidíte, my Italové, jsme s tím schopni žít.

HN: Stáváme se Italy střední Evropy?

Jsme na dobré cestě. Ovšem pozor. Je možné udržet vysoký dluh, ale taky to něco stojí. Itálie loni platila jen na úrocích 5 procent HDP. A to bylo i hůř. V 80. letech, kdy měla Itálie vysoké úrokové sazby, platila i 12 procent HDP. Pro srovnání. Nás loni úroky stály 1,2 procenta.

To samozřejmě nedává prostor k závratnému růstu. Itálie jede ze setrvačnosti. Když po ní cestujete, nemáte pocit, že by ta země úpěla. Je bohatá, ale pracovala na tom staletí a žije z podstaty. My takovou výhodu nemáme - vždy v historii jsme toho většinu stačili zdevastovat.

Banky jsou něco jako novodobé pyramidy

HN: V úterý to bude rok od pádu investiční banky Lehman Brothers, který je považován za start "ostré fáze" finanční krize. Z velkých představ o postkrizovém kapitalismu zbyly tři věci: obavy ze státních dluhů, snaha omezit velikost bank a pokusy o regulaci platů bankéřů. Začněme u bank. Jsou tak velké, že společnosti neprospívají, ale spíš ji ohrožují?

U bank neplatí to, co je běžné třeba v automobilovém průmyslu: úspory z rozsahu. Je to dokonce naopak. Čím větší banka, tím větší náklady a problémy. Procento úspěšných fúzí v bankovnictví je menší než v jakémkoliv jiném oboru.

HN: Jak zabránit vzniku velkých bank, které pak musí vlády zachraňovat?

Nejsem si jistý, jestli by regulace dobře fungovala.

HN: Proč fúzují, když to ekonomicky nedává smysl?

Představte si manažera, kterému táhne na šedesátku, má zabezpečené staří a pocit, že nic neudělal. Celá jeho kariéra bylo vyřizování papírů. Chce vidět pomník. Dřív si faraoni stavěli pyramidy, v byznysu je za pyramidu považovaná velká fúze.

HN: Když se krize rozjela, všichni vzpomínali na Velkou depresi a báli se sociálních otřesů. Proč nepřišly?

Svět se z třicátých let poučil. Za prvé: už nemáme zlatý standard, který pevně vázal měny, což je podobné jako vazba lotyšského latu na euro. Čím déle takové svázání měny funguje, tím tvrdší je náraz. A začátkem třicátých let to byl opravdu tvrdý náraz. Za druhé: v roce 2008 zafungoval včasný zásah.

HN: Co dopady krize utlumilo?

Jsem liberální ekonom a tvrdím, že by stát neměl do ekonomiky příliš zasahovat. Ovšem jsou výjimky. Když hoří barák, musí všichni hasit bez ohledu na to, komu patří, protože by mohla chytnout celá vesnice. V roce 2008 chytnul barák a včasný zásah se podařil, protože americká vláda zvládla záchranu Bearn Stearns, AIG a podobné případy. Lehman Brothers byla chvíle, kdy svět zpanikařil a říkal si, že požár se rozšířil na celou vesnici. Kdyby i je vláda zachránila, tak by to něco stálo, ale krizi by se podařilo zastavit dřív.

Když to srovnáme se 30. lety, moment podobný Bearn Stearns byl v prosinci 1930. Tehdy směřovala k bankrotu velká komerční banka Bank of United States, která byla jedním z motorů ekonomiky. Dostala se do problémů s hotovostí, které ale byly řešitelné. Kdyby dostala překlenovací úvěr, s největší pravděpodobností by přežila a byla by ho schopna splatit. Takovému zlomu se teď podařilo zabránit. Náklady na to se určitě vyplatily

HN: Zabránily sociálním dopadům i vládní stimulační balíčky?

Možná to bude znít překvapivě, v zásadě ale nejsem proti balíčkům, když to situace vyžaduje. Tohle byl ten případ. Nevím, jestli to třeba Barack Obama trochu nepřehnal s těmi 13 procenty HDP plánovaného deficitu. Je to schodek na úrovni válečného roku 1942. Ale dá se to zdůvodnit. Je to jeden z roků, kdy je potřeba oprášit starého Keynese. Mít deficit státního rozpočtu, když je hluboký pokles, není žádná ostuda ani hřích.

Je potřeba oprášit starého Keynese. Mít deficit státního rozpočtu, když je hluboký pokles, není žádná ostuda ani hřích.

Ekonom a publicista původně pracoval jako vývojář výukových programů a simulačních her. Program pro trénink obchodování na kapitálovém trhu jej zanesl do světa financí, kde působí od roku 1993. Pracoval postupně ve firmách PPF, Komero, ING Investment Management a opět PPF. Radil ministrům financí Bohuslavu Sobotkovi a Vlastimilu Tlustému. Je členem NERV. V roce 2007 spoluzaložil finančně poradenskou firmu Partners, kde působí jako ředitel strategie.

FOTO: ARCHIV PAVLA KOHOUTA