Přerod "rudé Číny" v moderní stát

Desítky bizarních kampaní, hladomor, převýchovné tábory, totální společenský rozvrat, ale i strmý hospodářský vzestup a pořadatelství olympiády - to vše zažili Číňané za posledních 60 let. Novodobá Čína povstala z popela 1. října 1949, když komunistický vůdce Mao Ce-tung v záplavě rudých vlajek vyhlásil na pekingském náměstí Tchien-an-men vznik Čínské lidové republiky.

Poražený Čankajšek

Vyhlášením ČLR skončila vleklá občanská válka, v níž o moc bojovali komunisté proti kuomingtanské armádě generála Čankajška.

Poražený Čankajšek se uchýlil na ostrov Tchaj-wan, kde vyhlásil Čínskou republiku, zatímco sjednocená pevninská Čína nastoupila cestu budování socialismu pod taktovkou Komunistické strany Číny a jejího předsedy Maa.

Masakry kvůli půdě

K uskutečnění "nové Číny" bylo třeba provést nezbytné kroky - například zkonfiskovat půdu venkovským statkářům a dát ji rolníkům. Jenže v Maově provedení se neobešly bez masakrů. Miliony vlastníků půdy byly popraveny nebo ubity k smrti svými sousedy.

Rolníci dostali kousek půdy, ale ne na dlouho. Už na konci 50. let bylo soukromé vlastnictví zrušeno a drobní zemědělci se stali nemajetnými členy lidových komun. Ty místo pěstování rýže vyráběly ocel, a rolníci umírali hlady.

Velký skok

Politika Velkého skoku nevedla ani k zajištění potravin, natož k dohnání Západu.

Po naprostém ekonomickém krachu Mao odstoupil ze všech státních funkcí. Zůstal však předsedou strany a zachoval si zásadní vliv. Toho využil o pět let později při svém návratu na výsluní. Obešel stranickou hierarchii a s pomocí studentských Rudých gard začal likvidovat nepřátele.

Období takzvané kulturní revoluce, tedy boje proti "lidem u moci, kteří jdou kapitalistickou cestou", definitivně ukončila teprve Maova smrt v roce 1976.

Kvůli ideologické rozepři s Moskvou se musela Čína od roku 1960 obejít bez soudružské výpomoci SSSR. Velkým úspěchem její zahraniční politiky pak bylo přiznané zastoupení v OSN, kde roku 1971 vystřídala nepřátelský Tchaj-wan, podporovaný USA. K postupnému oteplování vztahů mezi Pekingem a Washingtonem docházelo v rámci takzvané pingpongové diplomacie v průběhu sedmdesátých let. Diplomatické styky s USA byly oficiálně navázány roku 1979.

Pragmatik Teng

Tehdy již Čínu vedl rehabilitovaný pragmatik Teng Siao-pching.

Nejenže svou vlast prostřednictvím politiky "otevřených dveří" nasměroval k zahraničnímu obchodu a investicím, ale odstartoval řadu potřebných reforem.

Za Tenga se z milionů rolníků stali drobní podnikatelé, kteří nahradili kolektivní služby dříve poskytované komunami. Takzvaný socialismus s čínskými rysy umožnil to, co bylo před pár lety označováno za "kapitalistickou cestu". Politický systém ale zůstal beze změny. Hlasy volající po demokratizaci byly krutě umlčeny v červnu 1989 na pekingském náměstí Tchien-an-men.

Devadesátá léta se nesla ve znamení kurzu stanoveného Teng Siao-pchingem. Ten si ještě před odchodem z politického života vytipoval své následovníky, ekonomického reformátora Ťiang Ce-mina i současnou hlavu státu, technokrata Chu Ťin-tchaa. Čína pod Ťiangovým vedením zažila nejdelší hospodářský růst a zapojila se do Světové obchodní organizace (2001).

Vzkaz světu

Svůj mocenský vzestup korunovala ve druhém tisíciletí vysláním prvního čínského tchajkonauta do vesmíru a loňským pořadatelstvím letních olympijských her.

I když pečlivě budovaná image Číny utrpěla trhliny v souvislosti s krutým potlačení nepokojů v Tibetu, v Pekingu se představila moderní země, na hony vzdálená "rudé Číně" Mao Ce-tunga. Čína tak dala světu jasně najevo, že je třeba s ní do budoucna počítat.