Chování na silnici o vaší osobnosti leccos napoví

Vyspělost společnosti poznáme nejen podle ekonomických ukazatelů a statistik. Mnohé vypovídá i to, jak se chovají místní řidiči.

Dovolte, abych vás pozval na malý výlet z Mnichova přes Prahu a Moskvu až do třímilionového Káthmándú v Nepálu. Jistě jste sami zažili, že v Německu (a mnoha dalších zemích tzv. "západní" Evropy) mají chodci bezvýhradnou přednost. Pokud se rozhodnete přejít po přechodu v Praze, máte dnes již dobrou šanci, že řidič zpomalí a pustí vás. Je to možná pokrok, ale když jde o život, je to ještě pořád trochu málo.

V Moskvě žádný blázen na přechod nevstoupí, pokud se k němu blíží auto. Nejspíše by se to obešlo se skřípěním brzd, troubením a případnými nadávkami. V Rusku zkrátka platí "větší bere".

V Káthmándú vládne z pohledu Evropana na silnici naprostý chaos. Provoz je obrovský, přechody neexistují. Povozy, auta a všecko, co má kola, troubí ostošest. Po chvíli si ale uvědomíte, že je to "jiné" troubení. Znamená "pozor, jedu, ať se vám nic nestane." Když vidíte skulinku, vrhnete se do ní a víte, že každé auto nebo povoz zastaví, zpomalí nebo se vám vyhne.

To, jak se chováme na silnici, je zrcadlo společnosti. A protože společnost tvoříme společně (jak čeština krásně napovídá), odráží náš jízdní styl i osobnost každého z nás.

Znáte lidi, pro které je otázkou hrdosti v žádném případě neplatit pokutu - i kdyby měli třeba lhát? Lidé, kteří s vámi budou nadšeně sdílet historky, kterak přechytračili policisty?

Pamatuji na jednoho významného manažera, který byl při řízení tak roztržitý, že se s ním ostatní báli jezdit. Jiný měl ve zvyku najíždět svým silným vozem jen pár metrů za pomalejší auta (pokud se některé z nich odvážilo předjíždět, když se zrovna řítil kolem). Naopak jeden můj přítel se za volantem chová velmi klidně, nikam nespěchá, z pohledu mnohých jezdí pomalu. V práci je důkladný a rozvážný.

V těchto a dalších desítkách stylů - jistě se vám teď honí hlavou vlastní zkušenosti - se zrcadlí charakter každého z nás, který se pak naplno projevuje při práci v podniku. Co kdybychom takovou jízdní zkoušku, aniž by dotyčný věděl, že je to zkouška, zařadili do procesu výběrového řízení? Zkrátka "řízení" by se stalo součástí výběrového "řízení"?

Tím vším chci říct, že chování na silnici funguje s malou nadsázkou jako skvělý lakmusový papírek. A jak je na tom česká společnost podle vás? Víte vůbec, jak řídí členové vašeho týmu?

Petr Sýkora
jednatel Office Depot