Nový zákon o platebním styku - nástroj sjednocení trhu v EU

A jelikož se v tomto případě legislativní změny významnou měrou promítnou v běžném životě většiny ekonomicky aktivních občanů, považujeme za užitečné přinést krátkou analýzu celé situace. Nejvýznamnější novinkou je podle názoru mnoha odborníků zkrácení doby realizace mezibankovních převodů ze tří dnů na dva - ze systému D + 2 tak finanční domy přecházejí na D + 1. Jedná se nepochybně o důsledek rychlého vývoje v oblasti informačních technologií, které nyní umožňuje nakládat s penězi klientů rychleji než kdy předtím.

Nový zákon také vysloveně nařizuje klientům, aby v případě ztráty nebo odcizení platební karty bezodkladně nahlásili tuto skutečnost své platební instituci - dříve byla tato povinnost zakotvena pouze ve smluvních podmínkách upravujících vztah banky a klienta. Poskytovatel platebních služeb navíc musí ze zákona recipročně zabránit zneužití karty, jež byla nahlášena jako ztracená či ukradená. Za blokaci karty nesmí být požadován žádný poplatek, což je poměrně výrazná změna v porovnání s předchozím stavem, kdy za tuto operaci byly účtovány řádově stovky až tisíce korun. Pokud i přesto dojde k neautorizované platbě kartou, zaplatí klient spoluúčast ve výši ekvivalentu 150 eur (cca 3 900 Kč), zbytek rizika nese platební instituce. Podmínkou ale je, že se klient svým chováním nedopouští podvodného jednání a zároveň dodržuje ustanovení o bezodkladném nahlášení ztráty karty. V případě, že by k neautorizované platební operaci došlo až po nahlášení ztráty karty klientem, ponese veškeré náklady na její vypořádání příslušný finanční dům.

Banky dostávají nově za povinnost bezplatně informovat klienta o všech transakcích, které se udály na jeho běžných účtech, a to s pravidelnou měsíční periodicitou. Zákon však již nenařizuje, jakým způsobem má být tento krok realizován, proto banky ve většině případů přistoupí na formu elektronického výpisu zasílaného e-mailem, což je pro ně nákladově mnohem přijatelnější varianta než poštou doručované papírové provedení téhož.

Dochází také k regulaci výpovědních lhůt při rušení účtu - novinkou je zavedení maximálně měsíčního limitu délky trvání výpovědi. V případě, kdy bylo konto zřízeno před více než 12 měsíci, nesmějí banky ze zákona za jeho zrušení požadovat poplatky, pokud se k nim však klient nezavázal již dříve při podpisu smlouvy.

Z pohledu klienta poměrně nenápadnou, avšak velmi důležitou změnou je zavedení nové kategorie nebankovních poskytovatelů platebních služeb. Osoby splňující požadavky kladené na zřízení a provoz platební instituce budou nyní moci poskytovat tyto služby v omezeném rozsahu, avšak pouze za podmínky, že budou podléhat patřičné regulaci a dohledu.

Na několik otázek týkajících se nového zákona o platebním styku jsme se zeptali odborníka na danou oblast - JUDr. Ing. Otakara Schlossbergera Ph.D., který v letech 2003-2007 působil jako finanční arbitr ČR. Otakar Schlossberger v současnosti vykonává funkci předsedy představenstva spořitelního a úvěrového družstva Akcenta a zároveň je externím spolupracovníkem katedry bankovnictví a pojišťovnictví na pražské VŠE.

1. Které prvky nového zákona považujete za nejprospěšnější z pohledu řadového klienta finančních institucí?

Těch prvků je celá řada, ale za velmi důležitou považuji skutečnost, která je prostoupena celým novým zákonem, a to je ochrana běžného klienta každé platební instituce oprávněné poskytovat platební služby. Pokud bych měl vybrat některé důležité prvky, pak bych zmínil zvýšenou odpovědnost poskytovatele za neautorizovanou platební transakci, kdy držitel platebního prostředku odpovídá pouze do výše 150 eur. Jde zejména o situaci, kdy držitel svoji platební kartu ztratí a nezjistí to dostatečně rychle. V případě, kdy je karta bez čipu, ji lze v jistých případech zneužít. Pokud však bude karta osazena čipem, ke zneužití bez znalosti PIN v podstatě nemůže dojít.

Další významnou skutečností je možnost vrácení již autorizované částky platební transakce, což dosud v podstatě nebylo možné. Samozřejmě musejí být splněny zákonem stanovené podmínky, ale dotčený klient má možnost požádat svého poskytovatele platebních služeb o vrácení takto provedené platby. Bude se to týkat zejména inkasní formy placení.

Co se lhůt platebního styku týká, tak zde bych, možná na rozdíl od svých kolegů, zase až takové "zlepšení" neviděl. Jsem klientem různých finančních institucí a znám lhůty v platebním styku v realitě. Řada současných poskytovatelů běžně zajišťuje lhůtu v mezibankovním zúčtování v režimu D + 1 až ve prospěch účtu cílového příjemce.

Dovolím si jednu poznámku z pohledu poskytovatele platebních služeb. Nová právní úprava přináší řadu pozitiv pro klienty a já jsem rád, že se podařilo při jednáních v rámci implementace příslušné směrnice prosadit národní specifikum spočívající v tzv. opravném zúčtování. Je to právo banky nebo spořitelního a úvěrního družstva v případě, že platební transakci provedla s chybou v částce nebo bankovním spojení, tuto opravit ze svého podnětu v prekluzivní lhůtě 3 měsíců od vzniku této chyby. Jsem moc rád, že tato úprava bude nadále součástí právního řádu v ČR, i když bude mít oporu jen v prováděcí vyhlášce k zákonu o platebním styku.

2. Přináší zákon také nějaké změny, které by si vysloužily spíše kritiku?

To víte, i takové by se našly. Jenže v tom odpovědný orgán za to nemůže. Např. velmi se mi nelíbí ustanovení o tzv. okamžitém připsání peněžních prostředků ve prospěch účtu cílového příjemce ze strany jeho poskytovatele platebních služeb. V praxi by to znamenalo, že v momentě, kdy se v rámci např. tuzemského mezibankovního platebního styku připíše částka pro klienta dané banky na její účet v platebním systému, musí tato instituce okamžitě peníze připsat svému klientovi. Při rigorózním výkladu si jaksi nedovedu představit, jak by se to realizovalo.

To by všichni účastníci v daném platebním systému museli být on-line a sledovat každou sekundou, co jim systém připíše na jejich účet. To je prozatím spíše hudba budoucnosti. Zejména pro malé poskytovatele platebních služeb, kteří mohou být účastníky v platebních systémech s tzv. neodvolatelností zúčtování, je toto nerealizovatelné z důvodu velmi vysokých nákladů.

Dále je pak vhodné zdůraznit, což bych také podrobil jisté kritice, že zákon se týká poskytování platebních služeb i mimo území EHP. Je to velmi zvláštní, neboť se v podstatě ukládá poskytovatelům zajišťovat např. lhůty v platebním styku i v zemích, které nejsou vázány evropským právem. Z toho pak vyplývá, že bude jen na poskytovatelích samotných, jak dokáží zajistit bilaterálními jednáními tyto podmínky mimo území EHP.

3. Jak na novou legislativu reagují samotné finanční instituce v EU? Daří se jim včas a bez problémů implementovat všechny potřebné procesní změny?

Jak reagují ostatní finanční instituce v rámci zemí EU, to nevím, ale jedno je mi jasné - všechny země EHP musí (nebo by měly) směrnici transponovat tak, aby tuzemské právní předpisy nabyly účinnosti k 1. listopadu 2009. Na základě domácí transpozice, která umožňuje v některých oblastech různou úpravu podle "domestikace", pak musí všechny instituce, které budou spadat pod pojem "poskytovatel platebních služeb", upravit své podmínky pro poskytování platebních služeb podle nových pravidel. Tato činnost není zase tak úplně jednoduchá. Např. kromě jiných změn dochází k podstatné změně v právní úpravě tzv. běžných účtů. Pokud jsou to účty platební, jako že skoro vždy jsou, pak nově podléhá jejich právní úprava zákonu o platebním styku, nikoliv obchodnímu zákoníku, jako tomu je do 31. října 2009. Už jen tato změna nutí banky přepracovat základní právní dokumenty uzavírané v písemné formě mezi klientem a poskytovatelem.

4. Jakým způsobem se v platebním styku projeví nová úprava týkající se nebankovních poskytovatelů platebních služeb?

Již dnes existuje celá řada nebankovních poskytovatelů platebních služeb. Také tyto instituce musejí upravit své podmínky při poskytování platebních služeb podle nového zákona a od okamžiku jeho účinnosti pracovat podle nových podmínek. Zákon v rámci přechodných ustanovení jasně sděluje, kdo musí a v jakém termínu požádat regulátora, kterým je Česká národní banka, o "přelicencování" na kategorii platební instituce. Lze předpokládat, že současné nebankovní poskytovatele platebních služeb doplní další. Osobně jsem přesvědčen, že jich však nebude tolik. Nicméně je to otevřená věc a nechme se všichni překvapit.

5. Je podle vás možné někdy dosáhnout stavu, kdy budou platby v rámci EU účtovány v reálném čase? Jaké nástroje bychom k tomu potřebovali?

Já si myslím, že možné je všechno, když se chce. Je to ale otázka technického rozvoje a hlavně nákladů na takovýto provoz. Lze to nařídit direktivně, to jistě, ale to by asi nebylo úplně nejvhodnější řešení. Jedná se o velmi složitou koordinační záležitost, která je splnitelná při vyřešení vzájemného spojení mezi všemi poskytovateli. Pokud to přinese efekt jak klientům poskytovatelů, tak samotným poskytovatelům, proč ne. Na druhou stranu rychlost zpracovávaných transakcí jde proti snaze odhalovat snahy o legalizaci výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu. Pokud jsou tu nějaké procesní lhůty pro zpracování, poskytovatel daleko lépe odhalí tyto snahy a může jim dostatečně zabránit. Takže na jedné straně tu jsou snahy zvýšení rychlosti operací, na druhé straně pak stojí povinnost zamezovat trestné činnosti spočívající v "nekalých" převodech. Já osobně se spíše kloním k obezřetnosti na úkor rychlosti.

Čestmír Žák
spolupracovník redakce