Dovoz biopotravin je proti zdravému rozumu - ničí životní prostředí

Biopotraviny jsou "in". Touha bohatší části světa po zdravějším životě se promítá do jejich rostoucí spotřeby. Marketing už nabízí kuriozity typu biocigaret (z ekologicky pěstovaného tabáku) nebo biopiva (z chemicky neošetřovaného chmele). Svět utratí i v letošním krizovém roce za ekologické potraviny v přepočtu přes jeden bilion korun - Češi k tomu přispějí bezmála dvěma miliardami.

Jenže biomanie má i svoji temnou stránku. Dovážíme-li biojablka z Nového Zélandu, biojogurty a biochléb z Německa, pak energetické náklady na takový transport výrazně převyšují efekt, který ekologické produkty mají přinášet především: totiž omezovat negativní zásahy člověka na životní prostředí. Totéž samozřejmě platí i pro potraviny běžné. I tady doprava zatěžuje přírodu.

Chystaný projekt Potravinářské komory a krajů, zaměřený na podporu regionálních potravin, není apriori zaměřen na biopotraviny. Ale snaha zpracovat obilí, mléko, maso nebo zeleninu co nejblíž místu, kde je vyrobena, přispívá ekologii mnohem víc než pouhá kampaň za vyšší spotřebu ekoproduktů.

Návrat ke kořenům

Je vlastně s podivem, že domácí zemědělci a potravináři nevyrukovali s programem regionálních potravin, napojeným na ekologii, už daleko dřív. Je to ideální kombinace zájmů byznysu a marketingu.

Agrární komora, zaměřená jinak spíš na chemií podporovanou velkoprodukci, přece už řadu let zkouší masírovat spotřebitele: Kupujte domácí výrobky, nepodléhejte zahraničnímu zboží, dováženému zahraničními řetězci!

Teď se dají tato hesla dobře marketingově prodat, právě poukazem na ekologii. Symbióza regionálních produktů s biopotravinami je přitom přirozená.

Vedou se mimochodem stále spory o to, zda jsou biojogurty nebo biohovězí opravdu zdravější než ty normální. Nesporné však je, že odbourání, nebo aspoň snížení nákladů na dopravu jakýchkoliv potravin životnímu prostředí pomáhá. A například Soil Association, jedna z prvních evropských organizací sdružujících ekozemědělce, měla ve stanovách už před desítkami let zakotveno: ekoprodukty je třeba především zpracovávat v místě jejich vzniku...

Potravinářská komora tak sice projektem regionálních potravin pouze "objevuje Ameriku". Ale tenhle návrat ke kořenům může být skutečně životaschopný - ekologická škodlivost převážení potravin mezi vzdálenými zeměmi, a dokonce kontinenty je nezpochybnitelná.

Vědci proti vědcům

Zisk nálepky "regionální potravina" bude mít oproti ryzí "biopotravině" dokonce i určitou marketingovou výhodu. Regionální produkt může poukazovat na svá ekologická plus prostým pravdivým konstatováním, že šetří dopravní náklady.

Zato samotné bioprodukty neustále svádějí mediální boj o to, zda jsou vůbec zdravější než konvenčně vyrobená pochutina.

Například letos v létě britský Úřad pro kontrolu potravin (FSA) zveřejnil studii, podle níž je pro zdraví lhostejné, zda jíte maso či sýry z ekofarem, anebo z konvenčních provozů. Jako vždy proti tomu zase pozvedli hlas další jiní vědci, a tvrdili pravý opak. Na listopadovém semináři v Praze uvedl profesor Carlo Leifert z univerzity v britském Newcastlu obezřetně, že biopotraviny "mají významné složky, podporující zdraví".

Diskuse na toto téma hned tak neskončí. Jistotu má ovšem zákazník v tom, že "výrobní proces" biopotravin je ekologicky šetrný. Nepoužívá se chemie - na hnojení ani proti škůdcům a plevelům, zvířata nedostávají růstové hormony.

Nepotřebujeme "ekoseno"

Ideální z pohledu ochrany životního prostředí je pak kombinace regionálního a ekologického přístupu - tedy výroba místních biopotravin. Právě tohle by mohlo být vrcholným, ideálním výsledkem chystaného projektu.

Problém Česka byl ovšem donedávna v tom, že máme sice velikou plochu ekologicky obhospodařované půdy, ale mizivou produkci samotných biopotravin. Domácí ekofarmy zaujímají skoro desetinu veškeré zemědělské půdy, to je absolutní světová špička. Ale podíl biopotravin na celkové spotřebě jídla je jen 0,75 procenta. Například Dánové mají jen šest procent ekopůdy - ale také šest procent podílu biopotravin ve své spotřebě!

Důvod českého paradoxu spočíval v chybně nastavených dotacích. Farmářům se vyplatilo produkovat na loukách jen "ekoseno". Tahle praxe se už naštěstí mění, přibývá ekologických vinic, biomlékáren, biojatek. Právě zvýšení výroby místních specialit, ať už s přídomkem bio nebo bez, je nezbytným předpokladem účinnosti projektu Potravinářské komory. Jednoduše: dotace na propagaci a marketing jsou na nic, pokud nebude co podporovat.

Nejlepší jogurty, sýry nebo klobásy......jsou od místních mlékařů a uzenářů, přesvědčuje konzumenty Potravinářská komora.

53 miliard dolarů utratili loni spotřebitelé na celém světě za biopotraviny. Letošní odhady napovídají, že i přes ekonomické potíže budou tržby nejspíš ještě vyšší.

60 procent biopotravin se na český trh stále musí dovážet. Jde přitom nejen o exotické ovoce ze zámoří, ale také o biomléko ze Slovenska nebo cereálie z Německa a Rakouska.

200 milionů korun dostává ročně značka potravin Klasa. Nový projekt podpory regionálních produktů na Klasu naváže, do rozjezdu počítá zatím s desítkami milionů.

Ekozemědělství a biopotraviny v Česku

Projekt na podporu regionálních potravin

- Ročně několik desítek milionů Kč, zdroje z EU, ministerstva zemědělství i krajů

- Podporu bude mít propagace místních specialit

- V obchodních řetězcích budou "regionální koutky"

- Bude udělována značka "Regionální potravina", v gesci krajských úřadů

- Projekt řídí Potravinářská komora, ve spolupráci s Agrární komorou a kraji

Výměra ekologických farem

390 ha

Počet výrobců biopotravin

přes 500

Podíl biopotravin na celkové spotřebě potravin

0,75%

Podíl dovážených biopotravin na celkové nabídce bioproduktů

60%

Počet ekofarem

2600

Loňské tržby za bipotraviny

1,8 mld. Kč