Nejdelší paměť je čichová

Čtenáři Marcela Prousta vědí, že pouhý pach často stačí k oživení vzpomínky, kterou jsme již dlouhou dobu považovali za ztracenou. Tato "trvanlivost" představuje jednu z charakteristik čichové paměti, jež ji odlišuje od ostatních smyslových soustav. Psychologové dlouho věřili, že čichová paměť funguje stejným způsobem jako paměť zraková nebo sluchová. Ve skutečnosti však srovnávací pokusy prokázaly, že čichová soustava se od ostatních velmi liší. Pachy se ukládají do paměti převážně nevědomě spolu s kontextem, v němž byly zaznamenány. To také vysvětluje, proč vůně může vyvolat vzpomínku na událost, na niž člověk jinak zapomněl.

Paměť jako takovou poprvé podrobil zkoumání německý psycholog Herman Ebbinghaus. V roce 1885 ve své studii popsal, jak rychle člověk zapomíná. O několik let později, roku 1890, William James na Harvardu zjistil, že existuje více typů paměti - krátkodobá a dlouhodobá. Třetí určující historickou událostí byl v roce 1959 důkaz manželů Petersonových, že se čichová paměť liší od paměti obrazové a sluchové z několika podstatných hledisek. Čich podle jejich zjištění reaguje na odlišné podněty prostředí, přenáší informace jinými cestami a zapojuje z velké části jiné vrstvy mozku než ostatní smysly.

Za těmito rozdíly stojí skutečnost, že čich je nejstarším a nejjednodušeji strukturovaným smyslem. Krátká trasa z receptorů do příslušné oblasti v mozku umožňuje snazší vytváření asociací mezi pachy a ostatními vjemy. Tyto asociace mají silný emocionální obsah a zároveň i delší trvání, jak dokazuje slavný příklad vůně madlenek namočených v čaji, na niž Proust vzpomíná v Hledání ztraceného času.

Více o čichové paměti v knize The Perception of Odors od Trygga Engena.