Paul Krugman: USA zachrání jen kanadská nuda

V době, kdy se pozornost světa přesouvá od finanční záchrany k finanční reformě, si však příběhy o tichém úspěchu zasluhují přinejmenším stejnou pozornost jako křiklavá selhání. Potřebujeme se učit od zemí, které evidentně postupovaly správně. A v čele jejich seznamu figuruje náš severní soused. Momentálně je Kanada velmi důležitým vzorem.

Ano, já vím, Kanada má být přece fádní. Já však vždy pokládal Kanadu za fascinující, a to právě proto, že se Spojeným státům podobá v mnoha směrech, ale ne ve všech. Jde o to, že kdykoliv se kanadské a americké zkušenosti odlišují, je velice pravděpodobné, že za touto odlišností nestojí rozdíly v kultuře nebo ekonomické struktuře, nýbrž rozdíly politické.

A navíc, v případě bankovnictví je nudnost dobrá.

Nejprve trochu omáčky. V uplynulém desetiletí se Spojené státy a Kanada pohybovaly ve stejném globálním prostředí. Oba státy čelily témuž přívalu levného zboží a levných peněz z Asie. Ekonomové obou zemí radostně oznamovali, že éra těžkých recesí je u konce.

Jakmile se však věci začaly hroutit, důsledky se v obou zemích značně lišily. Ve Spojených státech prudce vzrostl počet propadlých hypoték, některé velké finanční instituce zkrachovaly a další přežily jen díky obrovským vládním sanacím. V Kanadě se však nic z toho nestalo. Co dělali Kanaďané jinak?

Vítězství fádnosti

Kanadské zkušenosti jako by potvrzovaly názor lidí, jako je Elizabeth Warrenová, předsedkyně Kongresové komise pro dohled nad záchranou bank, kteří přičítají velkou část viny za krizi neschopnosti ochránit spotřebitele před ošidnými půjčkami. Kanada má nezávislou Finanční spotřebitelskou agenturu a ostře omezuje poskytování podřadných úvěrů.

A především kanadská zkušenost zjevně podporuje ty, kteří tvrdí, že řídit banky bezpečně znamená řídit je nudně - tedy omezovat rozsah rizika, jež mohou podstupovat. Spojené státy také mívaly nudnou bankovní soustavu, avšak deregulace za Reaganovy éry učinila systém nebezpečně zajímavým. Kanada oproti tomu setrvala ve spokojené fádnosti.

Máme-li být konkrétnější, Kanada mnohem přísněji omezovala bankám rozsah transakcí s vypůjčenými prostředky. Omezovala také proces sekuritizace, kdy banky vytvářejí z pohledávek za nesplacenými úvěry balíčky a prodávají je dál - proces, jenž měl bankám pomoci snížit riziko jeho rozložením, avšak v praxi se z něj vyklubal pouze způsob, jak uzavírat stále větší sázky za peníze jiných lidí.

Není pochyb o tom, že v posledních letech znamenala tato omezení pro bankéře méně příležitostí, jak přicházet s chytrými nápady, než kdyby byla Kanada napodobila americké deregulační zanícení. Ukazuje se však, že to bylo jen ku prospěchu.

Nepoučitelná Amerika

Jaké jsou tedy naděje, že se Spojené státy z kanadského úspěchu poučí? Návrh finanční reformy, jejž v prosinci schválila Sněmovna reprezentantů, by americký systém podstatně "zkanadizoval". Vedl by k vytvoření nezávislé Agentury pro finanční ochranu spotřebitele, zavedl by limity na transakce s cizími penězi a omezil by sekuritizaci požadavkem, aby si půjčovatelé část půjček ponechávali.

Vyhlídka, že srovnatelný návrh zákona získá 60 hlasů, které jsou dnes v Senátu k prosazení čehokoliv potřeba, je však pochybná. Republikáni jsou očividně odhodláni bránit se zuby nehty jakékoliv finanční reformě - ve sněmovně nehlasoval pro návrh ani jeden republikán - a na vážkách jsou i někteří demokraté.

Existuje tedy slušná pravděpodobnost, že neuděláme mnoho, anebo nic významného, abychom předešli budoucím bankovním krizím. Nebude to však proto, že nevíme, co dělat, hned za humny máme totiž zářný příklad, jak lze udržet bankovní soustavu bezpečnou.

Paul Krugman
Autor, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, je komentátorem deníku The New York Times