Ovšem na vzdělání jedince stojí i celá společnost. To znamená, že čím více vzdělaných v ní bude, tím bude jako celek v rámci globálních vztahů silnější. Toliko utopie; realita ukazuje, že v českém státě stále mnoho důležitých lidí kromě jiného zapomíná, že cesta k prosperitě země vede skrze auly a posluchárny. Před lety došlo k mírnému posunu a bylo povoleno budování soukromých vysokých škol jako alternativy ke školám veřejným a státním. Kdo ovšem čekal, že to bude stačit a ostatní se bude odvíjet k dobrému samospádem, krutě se mýlil. V tomto textu bych chtěl nastínit, jak navzdory "nepřátelskému prostředí" vybudovat kvalitní a prosperující soukromou školu, a také které kroky by mohly vést ke zlepšení ne zcela lehkého postavení soukromých vzdělávacích institucí.
Zřízení soukromé vysoké školy
Se soukromou vysokou školou je to jako s jakoukoliv jinou firmou. Na začátku musí být dobrý podnikatelský záměr s pevnými základy. Jde o to nalézt na trhu se vzděláním mezeru v nabídce a vyplnit ji. Například Vysoká škola obchodní v Praze, kde působím, vsadila na obory spojené s leteckou dopravou a obecně s cestovním ruchem. V letošním akademickém roce navíc otevře obor nový - Průvodcovská činnost v cestovních ruchu. Jedná se o obory, které nejsou na českých vysokých školách příliš frekventované, nebo se u nás jinde vůbec nevyučují. Navíc jde o obecně atraktivní obory, jež zájemce o studium přitahují.
Dobrý business plán je nutností, ale sám o sobě nestačí. Pokud chcete, aby soukromá škola prosperovala a vybudovala si neotřesitelné renomé, musí na jejím začátku stát parta lidí, kterým nejde primárně o zisk. Z hlediska budování dobrého jména školy je základem, aby všichni zainteresovaní od začátku věřili v úspěch celého projektu.
Udržení se na trhu
Ve chvíli, kdy máte k dispozici vstupní kapitál, nápad a odhodlané lidi, nezbývá než bedlivě střežit nastavenou kvalitu - jméno školy nedělá totiž nic jiného než úroveň absolventů a jejich úspěchy v praxi. Oni jsou totiž hlavními šiřiteli pověsti vzdělávací instituce. Prozíravé školy se proto snaží podporovat hrdost a sounáležitost svých studentů směrem k jejich alma mater.
Podle průzkumu, který Vysoká škola obchodní v Praze realizovala mezi více než 2500 respondenty v období ledna a února, je při volbě školy pro studenty nejdůležitější zaměření vysoké školy a uplatnění absolventů v praxi.
Na tomto faktu stojí i strategie Vysoké školy obchodní v Praze, která se snaží vyučovat o problematice cestovního ruchu a provozu leteckých společností nejen teoreticky. Naši studenti jsou konfrontováni s řešením situací z praxe a také mezi jejich pedagogy jsou špičkoví odborníci - praktici.
Možná řešení zrovnoprávnění soukromých škol
Měřítkem kvality školy jsou, jak již bylo řečeno, její absolventi, potažmo jejich cena na trhu práce. U soukromých vysokých škol je ovšem ten problém, že nefungují v klasickém tržním prostředí. Nemůžeme přímo konkurovat veřejným školám, které jsou dotovány ze státní pokladny. Navíc stále bojujeme s mýty, že soukromé vysoké školy jsou pouze pro děti bohatých rodičů, kteří svým potomkům zaplatili titul. Realita je ovšem taková, že například na naší škole si dvě třetiny studentů vydělávají na školné vlastní prací. Navíc například Vysoká škola obchodní je o.p.s., která primárně není určena k vytváření zisku, ale získané zdroje jsou investovány do rozvoje školy.
Proto budoucnost soukromého školství nevidím v současné době příliš růžově. Nejen že tu není politická vůle problematiku řešit například zavedením školného na všech vysokých školách, ale ani vůle diskutovat o dalších alternativách. Určitě by to vedlo ke zkvalitnění vzdělání. Stačí se podívat na prestižní zahraniční univerzity, které fungují na soukromém principu.
Naději spatřuji ve společenském tlaku na požadavek kvalitního vzdělání v široké škále oborů. Zde je právě místo pro soukromé školy, které mohou nabídnout oproti veřejným onu pestrost. Částečné nastolení rovných podmínek by vyřešil i tzv. princip kupónů. Jde o ve světě známý mechanismus, při němž jsou zachovány dotace ze strany státu, které jsou ovšem rozdělovány na konkrétní studenty. Výsledkem by byl stav, kdy by fungovaly pouze ty studijní obory, jejichž absolventi by našli uplatnění v praxi. Toto spravedlivé rozdělení peněz daňových poplatníků tu ovšem neexistuje a soukromé školy tím trpí.
Pravdou je, že začátky soukromého školství byly v České republice spojeny z nemalým chaosem, ale přece jen doba pokročila a bylo by záhodno přehodnotit situaci. Tvrdím, že dobré soukromé vysoké školy, které vydrží na trhu vzdělávání, si zaslouží od státu pozornost a doufejme, že do budoucna i podporu.
Pavel Neset
prorektor Vysoké školy obchodní v Praze
