Pojďme se podívat se pod "pokličku" šéfů, kteří se veřejně téměř neprojevovali, ale o jejichž firmách bylo slyšet, a to dlouho a v dobrém. Typické pro tyto lídry jsou pokora a obrovské vůle. Jedním z pozoruhodných ředitelů, kteří vedli excelentně firmu, byl Darwin Smith. Jde o jeden z nejlepších příkladů šéfa 20. století, jenž průměrnou firmu přeměnil ve skvělou.

Zaměstnanci jako klenot

Smith se dostal do čela papírenské společnosti Kimberly-Clark v roce 1971. Její akcie během předchozích 20 let klesly o 36 procent oproti běžnému trhu. Smith byl firemním právníkem. Když ho správní rada jmenovala do vedoucí funkce, přiznal, že nemá všechny předpoklady k vedení lidí. Ale začal se učit. Činil tak 20 let a během nich se firma stala jednou z předních světových společností v oblasti spotřebních papírenských výrobků. Porážela v zisku giganty jako Coca-Cola, Hewlett-Packard, Procter Gamble, 3M a General Electric. Když Smith prodal brzy po svém nástupu zavedené papírny, aby přešel na papírové spotřební zboží, ťukali si odborníci na čelo. Zaměstnance si přitom nechal. "Neprodáme své korunovační klenoty," řekl. Věřil v talenty schopné se učit. Pracoval s buldočí vytrvalostí a klidem. Jediné, co bylo vidět, byly výsledky.

Stop hamižnosti

Svým chováním leckoho překvapil i Colman Mockler. Byl generálním ředitelem společnosti Gillette v letech 1975-1991. Nenechal se korumpovat, jeho firma čelila třem útokům, které ji mohly připravit o příležitost být skvělou, kdyby byla jako tolik jiných prodána svými šéfy za pár babek. Poprvé se ji snažil převzít spekulant Ronald Perlman, jenž skupoval podřadné obligace.

Ve druhém případě se stalo, že firma Coniston Partners skoupila 5,9 akcií společnosti a snažila se převzít kontrolu nad představenstvem firmy. Chtěla ji prodat tomu, kdo nabídne nejvíc a zisk shrábnout do vlastní kapsy. Mockler odmítl nabídky, na nichž by pohádkově vydělal. Uspěl v dlouhodobém horizontu, protože odolal hamižnosti. Jeho kolegové uváděli, že ve svém životě udržoval pozoruhodnou rovnováhu. Nekrátil čas, který trávil s rodinou, zřídkakdy pracoval o víkendech. Jednou týdně chodil na bohoslužby. Dokázal si naklonit zaměstnance a mnozí z nich se stali jeho celoživotními přáteli.

Sázka na evoluci

David Maxwell nastoupil do firmy Fannie Mae, když prodělávala každý pracovní den na burze jednu miliardu dolarů. Během devíti let ji změnil na takovou, která každý pracovní den vydělávala 4 miliony dolarů. Odešel do důchodu v roce 1991, měl pocit, že už je brzdou. Dokázal to, co průměrný šéf nedokáže - předal prosperující firmu stejně schopnému nástupci, Jimu Johnsonovi.

Firma přiklepla Maxwellovi tučnou rentu, což kritizoval Kongres. A tak bývalý šéf raději vydal pokyn, aby částku 20 milionů dolarů vložili do nadace, z níž se platila výstavba bytů pro lidi s nízkými příjmy. Udělal to, co je pro skvělé lídry typické - chtějí za sebou nechat dobré jméno i dílo. Bohužel se později ve Fannie Mae nit někde přetrhla a hypoteční agentura se dnes netěší dobré pověsti. Její ztráta za rok 2009 stoupla na 74,4 miliardy z 59,8 miliardy z roku 2008, 80 procent jejích akcií vlastní americké ministerstvo financí. Dokazuje, že žádná firma nemá pojistku na věčný úspěch.

Pryč s průměrem

George Cain přebíral Abbott Laboratories, když patřila mezi nejslabší farmaceutické firmy. To, co rozhodlo o skoku vpřed, by se dalo označit jako důslednost. Cain nemohl vystát průměrnost. Nikdy se nesmířil s tím, že by pustil něco, co není skvělé. Přestože šlo o rodinnou firmu, pohrdl patolízaly a na posty dosadil schopné lidi. Díky jeho vedení společnost od roku 1974 do 2000 předběhla svými výnosy v poměru 4,5:1 takové superhvězdy v oboru, jako jsou Merc a Pfizer.

George Cain je typem člověka, jenž potvrzuje, že dobrou reorganizaci provede i člověk "zevnitř", když vidí v podnikání více než stroj na peníze. Pro řadu manažerů dosazených zvenčí bývá angažmá ve firmě často jen krátkým experimentem. Pracují metodou pokus - omyl, a když se nezdaří, odejdou jinam. Nebo se stáhnou se svými zisky do ústraní.