Kobylky a mravenci aneb Bajka o státech

Další články FT otištěné v HN na www.ekonomika.ihned.cz/ft

Bajky nám objasňují realitu. Ve slavné Ezopově bajce kobylka celé léto zahálí, zatímco mravenec pilně střádá zásoby na zimu. Přirovnání ke dnešnímu světu by vypadalo následovně: mravenci jsou Němci, Číňané a Japonci, kteří půjčují kobylkám. Tedy Američanům, Britům, Řekům, Irům a Španělům.

Mravencům radím: Nepůjčujte kobylkám, chcete-li akumulovat bohatství. A jak mají vydělávat kobylky?

Odpověď podle teorie by zněla, že ze směny získají obě strany. Pro kobylky je to výhodné, protože upřednostňují spotřebu současnou, a naopak pro mravence je důležitější spotřeba budoucí. Tato teze ale vychází z toho, že rozhodování o spotřebě je podloženo dostatečnými informacemi, trhy jsou pružné a plnění smluv je vynutitelné.

To však neplatí. Pro rozhodování není dostatek informací, protože finanční trhy (cvrčci) klamou. Matou mravence i kobylky a nejhorší je, že využívají svého bohatství a znalostí k tomu, že manipulují hrou ve svůj prospěch. Finanční trhy podléhají cyklu euforie a paniky, přičemž nejvýraznější roli hraje trh realitní. V příznivé době rostoucí ceny pozemků zajišťují vysoké výnosy a podněcují k riskování, v horších časech naopak způsobují rozsáhlé krachy a ohrožují finanční instituce. Někteří ekonomové proto pochybují, zda mezinárodní obchod, který přináší výhody na trhu se zbožím a službami, je prospěšný i pro trh finanční.

Vcelku nemůžeme předpokládat, že přeshraniční tok financí umožňuje mravencům a kobylkám činit moudrá rozhodnutí. Mravenci nejspíš zjistí, že jejich zdroje byly spotřebovány nebo investovány do neobchodovatelných aktiv, třeba do trhu s bydlením.

Zřejmě také bude těžké dostat z kobylek splátky - uvnitř eurozóny sice mohou mocné mravenčí národy pomoci státům v nouzi, ale to lze jen u těch menších. Větší hrozba je na straně největšího dlužníka - USA.

Kobylky by také měly mít přinejmenším prospěch z neopětovaného přílivu kapitálu. Výsledkem ale je neudržitelná spotřeba a málo investic do navýšení kapacit na výrobu obchodovatelného zboží. Pokud se příliv kapitálu zastaví, bude hospodářský kolaps velmi bolestivý. O to víc u fixního směnného kurzu (nebo měnové unie), který sníží nominální mzdy, ceny a zvýšila by se reálná hodnota dluhů.

Vzájemná provázanost mravenců a kobylek totiž nevede k ničemu dobrému. Mravenci sice zvyšují kapacitu výroby, ale akumulují nekvalitní aktiva a stávají se závislými na nadměrné poptávce kobylek. Kobylky se spoléhají na neudržitelný příliv kapitálu a nadměrnou spotřebu. Až velká party skončí, obě strany budou mít kocovinu.

Otázka zní: Je způsob, jak mohou obě strany existovat v harmonii?

Nejdříve se musí omezit nestabilita finančních trhů. Kromě jejich regulace by se mělo zdanit nájemné, aby se cyklus realitního trhu očistil od extrémů. Za další by se mělo odstranit daňové zvýhodnění úroků z vypůjčeného kapitálu.

Za největší problém považuji snahu mravenců financovat kobylky tak, že jim poskytnou úvěr, aby si mohly koupit mravenčí produkty.

Efektivnější využití by přebytek mravenčích úspor našel v mladších rukou - v rozvíjejících se zemích. U nich je největší pravděpodobnost, že budou schopny splácet úvěry. Tento návrh však naráží na dvě velké překážky. Za prvé téměř každý pokus posílat do těchto zemí velké množství kapitálu skončil v posledních třech desetiletích krizí. Za druhé se v důsledku toho tyto státy rozhodly, že budou udržovat přebytek běžného účtu a ukládat ho do rezerv v zahraničních měnách. Například v roce 2010 dosáhnou rozvíjející se ekonomiky podle Mezinárodního měnového fondu přebytku běžného účtu 420 miliard dolarů (zhruba 8,87 bilionu korun) a nahromadí rezervy ve výši 630 miliard (13,3 bilionu korun).

Do rezerv přispívá i příliv soukromého kapitálu. Většina přebytků pochází z Asie, zejména z Číny.

Dokud tento stav bude přetrvávat, kobylky rozvinutého světa zůstanou pouhými příjemci kapitálu a budou jím zajisté plýtvat. Pod tlakem krize ale již některé kobylky byly nuceny se více "pomravenčit". A pokud současní bohatí mravenci nezmění své chování, přebytky budou obrovské. Buď rozvíjející se ekonomiky začnou nasávat tyto přebytky do svých mladých produktivních hnízd, nebo se svět ocitne v pasti poptávky, kdy každý bude žádat export přebytků.