Také váš šéf nadržuje nohsledům?

Máte šéfa, který upřednostňuje některé podřízené? Pokud ano, jací jsou to lidé? Jsou k šéfovi spíše loajální a souhlasí s ním ve většině věcí, nebo jsou mu zdatnými a nekompromisními partnery, kteří se bijí za svou pravdu i přes jeho odpor? Asi to sice není železné pravidlo, předpokládám však, že varianta A mírně převažuje. To implikuje dotaz - jak je možné, že občas je důležitější než výkon to, jak se vám podaří zapůsobit na šéfa?

Ruský marxistický psycholog Leontjev tvrdil, že podle naší práce a podle toho, jak je hodnocená, je vytvářeno naše vědomí. Znamená to v podstatě, že jsme tím, jak je naše práce hodnocená. Jinými slovy: pokud budeme celý život kritizováni, budeme bez sebedůvěry a bez pozitivního vztahu k sobě sama. Dokonce to může vést k situaci, kdy ani nevěříme, že bychom byli schopni zvládnout byť banální úkol (odtud pojem "naučená bezmocnost" amerického psychologa Martina Seligmana). Člověk má tedy přirozenou a intuitivní potřebu vyhledávat prostředí, ve kterém je oceňován a se kterým žije v souladu.

Pochlebování nadřízenému a jeho zpětné oceňování práce daného podřízeného je vlastně oboustranně výhodným obchodem, kdy si oba aktéři vzájemně toto prostředí zajišťují. To většinou bývá v pořádku až do chvíle, než se to začne projevovat na produktivitě práce, nebo než to začne vadit někomu třetímu, zpravidla pracovníkovi, který z nějakého důvodu není šéfem oblíben a jeho práce není hodnocena zrovna pozitivně. Začínají hádky, stížnosti a osočování, které nemá s atmosférou produktivních týmů nic společného.

Nedávno mi jeden manažer vyprávěl o jednom svém podřízeném manažerovi a o jeho týmu. Ten byl ochromován značnou fluktuací, častými konflikty apod. Manažer si často stěžoval na některé své podřízené a vždy měl období, kdy byl někdo "v kurzu". Vypadalo to prý tak, že pár měsíců "po něm šel", kritizoval ho, přichytával při neúspěchu, a nakonec to vyvrcholilo někdy dobrovolným jindy nedobrovolným odchodem daného pracovníka. Mému známému manažerovi však jednoho dne došla trpělivost a svého podřízeného manažera odvolal. Když mluvil s jeho bývalými podřízenými, ti si stěžovali na jediné: když prý nebyli "loajální" (tedy když nepochlebovali), byli vystaveni pronásledování, které se nedalo vydržet.

Co s tím? Zdá se, že vyhledávat prostředí, ve kterém s námi ostatní souhlasí, je naprosto přirozené a touží po tom většina z nás. Na stranu druhou svět není černobílý a máme-li na někoho vyhraněný názor, měli bychom zpozornět. Nikdo není jen úžasný, nebo jen špatný. A když se nám to tak zdá, pravděpodobně v tom bude něco osobního.

David Heider
psycholog Assessment systems