Správný, nebo ještě lépe perfektní personalista je základem a dá se říci přímo architektem dokonale fungující firmy. V podstatě sestavuje koncertní těleso a měl by být i jeho dirigentem, a tady srovnání kulhá. I toho dirigenta vybírá on. Nemusí znát noty, jen předpokládaný repertoár a cílovou skupinu posluchačů. Nesklízí potlesk ani slávu, vlastně hudbu nemusí mít rád, jen je odpovědný za případný neúspěch. Těžko takového přístupu dosáhnout bez vysokého vzdělání, znalosti psychologie a velké dávky intuice.
Historie o personalistech ve Středočeské kotlině mlčí. Pokud nějací existovali, neměli problémy a nepsalo se o nich. Při výběru vhodných kandidátů se dávalo na písemné doporučení od důvěryhodných osob a zaměstnavatel si vybíral sám podle svých zkušeností. Ostatně, byl to jeho podnik a sám personalista by představoval neproduktivního jedince navíc.
Personalista minulé éry, a s těmi mám zkušenosti, se nazýval kádrovák. Musel být v každém podniku, vzdělání nepotřeboval, to bylo spíš na škodu. Stačilo prověření, aby určoval, kdo půjde do kotelny a kdo na odpovědná místa. Brali svou práci vážně, hlavně fingování účasti na brigádách Národní fronty, největší finiš zažívali při prověrkách májové výzdoby. Coby odborníci na československé prapory dbali hlavně na správnou orientaci bílé a červené barvy. Protože nic neovlivňovali, také nic nezkazili, ředitelé i mistři ve výrobě si stejně lidi vybírali sami podle doporučení, případně protekce.
V současné době kádrováky nahradili personalisté a ti nemají ve složité době na růžích ustláno. V každém případě musí umět číst, protože ziskuchtiví nakladatelé vydali řadu knih o tom, jak se správně chovat u pohovorů, jak se nejlépe předvést, personalistu převézt, podfoukout a případně oblafnout. Kandidatura na pracovní místo se tak mění v divadelní představení.
Získal jsem jednu zkušenost, když jsem pomáhal s malou anketou mezi personalisty o používaných metodikách a poznatcích. Žádná přepadovka, deset otázek zaslaných mailem dva dny před osobním setkáním. Tento rozhovor zahrnující úvodní slovo, deset odpovědí na otázky, zdvořilostní poznámky o počasí a závěrečné poděkování ve většině zúčastněných firem nepřesahoval dvacet minut. Skoro všude vše šlo hladce.
Až do okamžiku, kdy mi v jedné firmě vyšel v ústrety mladík mírně barokních tvarů, arielová košile mu lezla z kalhot, kvítkovaná kravata připomínala vypláznutý jazyk a sešmaťhané pantofle mlaskaly při každém jeho kroku. Velkopansky mávnul rukou nad udaným časovým horizontem, nabídl mi místo, tedy k sezení, a rozvalil se za pracovním stolem velkosti menšího hřiště. Nadějně si mě změřil pohledem a houkl do interkomu pro kafíčko a čajíček. Zaštrachal pro papíry a položil je na drobky od sušenek, do oběda zbývala hodina. Z počasí se těšil, stav politiky zhodnotil dvěma větami a všechno nasvědčovalo tomu, že rozhovor půjde jako na drátkách. Dokud jsem nevytáhl diktafon. To ztuhnul a hodil po mě vystrašeným pohledem. "Tak tohle jsme si nedomluvili," zvedl se ze židle a doslova utekl. Skutečně jsme si použití techniky nedomlouvali, ale nikde a nikomu diktafon zatím nevadil. Mladík se vrátil s mohutnou Amazonkou v zádech, která si mě změřila jako uličníka s prakem. Okno bylo naštěstí celé, a tak obrátila pozornost k připraveným lejstrům a zkoušela se orientovat v problému. Nešlo o nic složitého, ale ona viditelně vařila z vody, o personalistice nemajíc ani ánung. Opakovaně se pokoušela o alibistické odpovědi, formulovala zcela nejapné a nicneříkající, ale o to zaobalenější fráze, až to vzdala docela a nabídla zaslání odpovědí mailem. Navíc se přiblížila doba oběda, oba mé respondenty ovládl neklid a bylo znát, jak rádi mě uvidí, vlastně neuvidí zavírat dveře z druhé strany. I já se ochotně a rád obrátil ke dveřím s výmluvou na časovou tíseň. Na chodbě se na mě culily dvě krásky v minisukních, jednu jsem už znal z čajíčku a kafíčka.
"Co to bylo?" zeptal jsem se polohlasem a nechápavě vrtěl hlavou.
"Chi, chi," zazubily se na zavřené dveře, "to je synovec naší marketingové ředitelky." Připojil jsem své cho, cho o oktávu níž a se soustrastnou tváří zasalutoval na rozloučenou.
Každý příběh by měl mít dobrý konec. Výsledky ankety dopadly povzbudivě, protože slíbené odpovědi o metodikách personální práce této firmy nikdy nedorazily. A i kdyby, milosrdná statistika dokáže rozpustit každou "koninu". Po čase jsem se podíval do registru firem a ejhle, tahle už tam nebyla. A ponaučení? Pozor na kravatu podobající se kvítečkovanému vyplazenému jazyku, přesněji na jejího nositele a taky na jeho tetu.
Zdeněk Jarchovský
spisovatel
