Punk is dead

Od vydání předchozího románu Jaroslava Rudiše (1972) s názvem Potichu už utekly tři roky. Nyní je tu však český prozaik s dalším titulem Konec punku v Helsinkách. A jedná se také o jeho prozaické dílo dosud nejrozsáhlejší.

V Konci punku v Helsinkách Jaroslav Rudiš proplétá dva příběhy o příznivcích punkové hudby. Jednak zde čteme o východoněmeckých mladících, kteří založí dočasně úspěšnou kapelu, jednak deník dívky z Jeseníka. Zatímco "východoněmecký" segment se také přehoupne z totality do sjednoceného Německa a z punkového mládí do krize středního věku, v jesenických pasážích zůstáváme pouze v předsametovém "socíku".

Román je tedy poměrně značně dobově i generačně rozkročen. Ale proč si autor takzvané "pop-literatury" vybral zrovna punkové téma? Aby ukázal, že punk už je dnes vlastně mrtvý, respektive že se stal popem? Či aby ukázal, že i ten, kdo býval zamlada nonkomformní, je nakonec dostrkán - ať už okolnostmi či únavou - do středu?

Zapalme si biosvíčku

Konec punku v Helsinkách by mohl uzavírat první etapu tvorby Jaroslava Rudiše. Je totiž přehlídkou všech autorových předností i úskalí jeho psaní. V debutu Nebe pod Berlínem (2002) dokázal původně publicistické texty stmelit do jednoho - byť uvolněného - celku. V Grandhotelu (2006) pak ukázal, že mnoho nedostatků jeho přístupu lze z románu vyhnat tvarovou ukázněností. Následující Potichu (2007) však naopak jako by bylo především odrazem přehnaného autorova sebevědomí, že napsat román už umí, a tak to jen stačí zopakovat.

Nový román má něco ze všech předchozích knih. Zároveň se od nich ale také odlišuje. Není tak bezstarostně poskládaný jako Nebe pod Berlínem, není tak ukázněný jako Grandhotel, ale také naštěstí ne tak nemístně suverénní jako Potichu.

V Konci punku v Helsinkách konkrétně Jaroslav Rudiš prokazuje to, co už je léta patrné - že má smysl pro detail a efekt, to jest, že umí podat určitý aspekt našeho života tak, aby byl přesný a zároveň atraktivní. Součástí románu Konec punku v Helsinkách je i text Hezký lidi manifest: "...hezký lidi se přitom tvářej tak, že jim to je všechno strašně líto, a věřej, že oni nikdy neumřou, a večer na znamení jakože soucitu všichni na povel ve stejný pikosekundě zapálej za oknem biosvíčku, a když ty to neuděláš taky, tak seš v jejich očích dost divná a špatná, protože nesoucítíš a nevalíš slzy na povel barbínový tévé moderátorky s umělejma kozama..."

To zní docela dobře. Ale neodbytně se zde vkrádá "schizofrenní" otázka: Je tohle "punk", tedy problém a názor na něj od progresivní menšiny, či pouze "pop", efekt pro zdegenerovanou většinu? Nebo je to "punk" v rámci "popového" románu a autor vychází z poměrně pravděpodobného předpokladu, že zdegenerovaná většina si o sobě uchovává iluzi, že je součástí progresivní menšiny? 

Mít šťastnou ruku

V Konci punku v Helsinkách se Jaroslav Rudiš také snažil sklenout určitý dramatický oblouk a jednotlivé části románu svázat do jednoho "příběhu". Intenzita konstrukční snahy ale také vposledku nevyznívá jako silná stránka této prózy. Novým románem tak Jaroslav Rudiš potvrzuje, že se od něj zdařilého díla dočkat můžeme, ale že se do něj zatím úplně "netrefil".

Bude záležet, jestli autor dokáže své ingredience zdařile namíchat a přidat k nim ještě něco dalšího, třeba právě méně snahy, zato více prožitosti. Jednou by se to mohlo povést, ale těžko říci, zda by bylo lepší zpomalit a na takovou knihu si počkat, nebo zda se zkrátka narodí v nastaveném tempu a způsobu "pokus - omyl". Literatura nejsou dostihy.

Jaroslav Rudiš

Konec punku v Helsinkách

Labyrint, Praha 2010, 268 stran, 285 Kč

KNIHY A ČTENÁŘI

Prózy Jaroslava Rudiše patří ke knihám, jejichž měřítkem je čtenářský úspěch. Jsou totiž psány proto, aby se líbily a četly, nikoliv proto, aby se nad nimi rozplývali recenzenti a aby se o nich mluvilo ještě za sto let.