Schopní se nederou na vrchol

Na téma, jak obsazovat vedoucí funkce ve firmách a institucích, aby se dosáhlo co největšího efektu, už byla popsána spousta papíru. Jako nejlogičtější se jeví povyšovat ty nejschopnější. Jenže už v roce 1969 americký psycholog kanadského původu Laurence J. Peter popsal zákonitost, pro kterou se vžil pojem Peterův princip. Stručně by se dal definovat větou: Každý nový pracovník v organizaci s hierarchickou strukturou stoupá ve funkcích, dokud nedosáhne postavení, na které nestačí. Takže pak svým výkonem chod firmy spíš oslabuje. Podle této logiky spočívá efektivita podniku na těch, kteří na svoje nejvyšší příčky teprve stoupají.

Kniha, do které psycholog své poznání shrnul, se už tenkrát stala bestsellerem. Po čtyřiceti letech se k Peterovu principu vrátila trojice italských vědců z Katánské univerzity, Alessandro Pluchino, Andrea Rapisarda a Cesare Garofalo. Výzkumníci provedli matematickou simulaci, s pomocí které chtěli zjistit, jestli Peterův princip platí stoprocentně. Simulovali různé strategie povyšování pracovníků a výsledky jejich pokusů nakonec dokázaly, že nejlepšího efektu dosáhnou organizace, které povyšují své zaměstnance úplně náhodně, bez ohledu na jejich dosavadní zařazení. Ukázalo se totiž, že ti nejschopnější se o své pozice nebojí, takže se sami od sebe nederou vzhůru - jsou si jistí, že i v případě pádu na dno se dokážou uplatnit, a tak ani nemají motivaci posilovat své postavení stoupáním na firemním žebříčku. Dole v hierarchii jsou proto často ti schopnější.

Za tento výzkum, publikovaný loni v únoru v odborném časopise Physica A, jim magazín Annals of Improbable Research udělil Ig Nobelovu cenu. Tu předávají držitelé skutečných Nobelových cen "za výzkum, který lidi nejprve rozesměje, a pak je přinutí, aby se zamysleli".

Více o Peterově principu najdete na arxiv.org/abs/0907.0455v3