Simone a její Stalingrad

Můj otec je hodnej, ale já už mu fakt žádný svý kluky představovat nebudu, vypráví Simone. Je jí jedenatřicet, maká v knihovně a právě se vrátila ze zásadní návštěvy, jak říká. Rodičům představila nového přítele, učitele Karstena. Trochu plachý intelektuál, ale hodný. A Simone? Ta má energie na pět holek. Už by ale byla ráda, aby s někým na delší dobu zaparkovala. A tak se zkouší zklidnit a doufá, že ji Karsten trochu zabrzdí. A neopustí.
"Jeho rodiče úplně v pohodě. Hned jsme si potykali, máma hnedka panáky a táta vytáhnul gril. Oni přes léto žijou tady v Lipsku v domku na zahradě a pořád grilujou," rozplývá se Simone. Ale pak to přišlo, vyrazili s Karstenem k jejím rodičům. "Celou dobu se mi potily ve vlaku ruce. Já věděla, jak to dopadne." Máma byla milá. Naklizeno, navařeno, napečeno. "Ale táta? Ten se jen pozdravil a zmizel v tom svém kutlochu. A pak se najednou dům otřás. Začaly padat bomby, vybuchovat granáty, střílet tanky. Stalingrad."