Poznáte lháře?

Lež je běžnou součástí lidské komunikace. Lžeme proto, abychom něco získali, něco zakryli, vyhnuli se nežádoucím důsledkům, ale také abychom někoho neranili nebo nezhoršovali něčí situaci. Přitom podle sociologa Paula Ekmana nejsou lidé evolučně připraveni na to, aby uměli lhát, ani na to, aby uměli lež odhalit. V primitivní společnosti byli totiž jedinci více na očích, a tak pro ně bylo obtížnější zakrýt důkazy. V naší přirozenosti je také být důvěřiví, protože je to snazší než neustálá obezřetnost.

V mnoha případech tedy nepoznáme lháře, protože ho nehledáme. Přesto existuje celá škála projevů, které lhaní můžou prozradit. Patří mezi ně třeba dotýkání se nosu (tření, poškrabávání, utírání), a to namísto úst, z nichž vychází nepravda a která má lhář tendenci zakrýt, což by ovšem působilo dětinsky. Lháři si také mohou jemně mnout oko, aby si tak podvědomě zakryli oči a nemuseli udržovat s obelhávaným oční kontakt. Z podobného důvodu se lhář nestaví čelem, ale bokem.

Ovšem důkazy, které by prokázaly, že na základě těchto "indicií" je možné lháře usvědčit, chybí. Když vědci v roce 2001 deset z nich prověřovali, nepotvrdily se. Třeba předpoklad, že lhář uhýbá pohledem, se ukázal být platným jen v 36 % případů. Proto odborníci došli k závěru, že člověka spíše prozradí, co říká, než to, jak se u toho chová.

Více informací o lhaní najdete v knize Zbyňka Vybírala Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci (2003)