Staráme se o vnučku, kterou máma nechce

Celý svůj život jsem strávil v malé vesnici na severu Čech, přesto by můj příběh vydal na román. Když jsme s manželkou před dvaceti lety adoptovali malou krásnou holčičku, netušili jsme, že skutečné problémy přijdou, až když dospěje a z nás se znovu stanou rodiče těsně před důchodem. Její dceru, naši vnučku, totiž vychováváme my. Matka o ni nejeví zájem.

Dlouho jsme s manželkou nemohli mít děti. Strávili jsme spoustu času po doktorech, a stejně to k ničemu nevedlo. Žena to těžce nesla. Pracovala jako učitelka, milovala děti a neuměla si život bez nich představit. Když přišla s nápadem, že dítě adoptujeme, souhlasil jsem. Ani ne za rok jsme si domů přivezli tříletou Zuzanku, krásnou hnědookou holčičku, kterou její máma nechtěla, a tak ji dala do ústavu. Připadala mi tehdy jako takové zvířátko - všeho se bála a ani se nedokázala sama najíst. Doslova jsme ji vypiplali a do první třídy ji vedli jako pyšní rodiče.