Ve své poslední hře Odcházení si Václav Havel vymyslel "postavu" autora, který do děje coby hlas z reproduktoru celkem třináctkrát autoritativně vstoupí - se svou připomínkou, úvahou či vysvětlením. Jsou to humorné, většinou sebeironické vsuvky, které občas ukazují, jakým způsobem Havel o divadle a životě přemýšlel. Přinášíme několik ukázek těchto autorových vsuvek.

"Prosím herce, aby hráli pokud možno civilně, přirozeně, bez groteskních gest či komických grimas, zkrátka aby se nepokoušeli učinit hru zábavnější tím, že se všelijak pitvoří. Děkuji."

"Ta věc se skořicí (kterou si jedna postava sype do piva - pozn. red.) nemá žádné psychologické či jiné vysvětlení, a pokud má, nevím jaké. Připadá mi to - aspoň zatím - jako projev čisté autorské svévole nebo dokonce mé poněkud soběstředné radosti z toho, že si mohu vymyslet jakoukoli ptákovinu a herci to musí s vážnou tváří zahrát. Co ale mohu dělat? Prostě se mi to líbí a mám pocit, že to tam patří."

"Uznávám, že zatím se toho moc nestalo. Chtěl jsem ale, aby se hra rozjížděla velmi dlouho a velmi pomalu. O to vděčnější by diváci později mohli být za její mírné zrychlení."

"Mám pocit, že tento dialog byl z hlediska hry sice důležitý, ale zároveň trochu nudný. Nezdá se mi ale, že bych za to úplně mohl. Na svou hru mám pochopitelně vliv, to popírat nemohu, hlavně se ale při psaní snažím sloužit logice věci samé, která se mi zdá důležitější než mé pocity. Jsem tedy jen lepším či horším prostředníkem něčeho, co mě přesahuje. Ale nemohu vyloučit ještě jednu možnost: že jde jen o výmluvu. Vždyť svádět všechno na takzvané "cosi mimo nás" je tak snadné! Když někdy vidím, co všechno bývá různým "cosi" házeno na hřbet, je mi jich upřímně líto!"

"Co chvíli se mi stane, že si vzpomenu na něco, na co jsem zapomněl, ale vzápětí zapomenu, na co jsem si vzpomněl. Začíná to být vážné. Každou chvilku například zapomenu, kdo je na jevišti a kdo odešel, zda někdo někomu tyká nebo vyká, jakou měl náladu, když odešel, a tak dále a tak dále. Může se mi klidně stát, že někdo přijde a už nikdy neodejde, anebo naopak odejde hned na začátku a už nikdy nepřijde, anebo má přijít, ačkoli už je na scéně, nebo má odejít dvakrát za sebou, aniž mezitím přišel. Budu psát básně."

"Mám rád v divadle příchody, odchody a návraty, vstupy a výstupy ze zákulisí na jeviště a z jeviště do zákulisí, skoky z jednoho světa do druhého. A na jevišti brány, ploty, zdi, okna a samozřejmě dveře. Jsou to hranice světů, řezy prostorem a časem, zprávy o jejich zakřivenosti, počátcích a koncích. Každá stěna či dveře nám říkají, že je něco za. Připomínají tím, že za každým za je vždycky ještě nějaké další za. Nepřímo se vlastně ptají, co je za posledním za, čímž vlastně otevírají téma tajemství vesmíru a bytí vůbec. Aspoň myslím."