V. Havel: Tento národ nezměním. Jsem ochoten sloužit tak dlouho, dokud budu schopen

Ten rozhovor se jmenoval "Terén, na který nikdy nevstoupím" a vyšel v samizdatovém časopise Sport, předchůdci dnešního Respektu. Psalo se září roku 1989, v Polsku už měli za sebou první skoro svobodné volby, východní Němci v trabantech odjížděli složitými cestami za novou budoucností... A v šedivé Praze plné lešení se třiapadesátiletý muž, který se jen před pár měsíci znovu vrátil z vězení, pomalu smiřoval s tím, že další léta svého života stráví poněkud jinak, než by si asi přál.

V onom interview, vedeném novinářem Ivanem Lamperem, se vůdce československé opozice Václav Havel, velmi snažil vysvětlit, že si skutečně nepřeje stát se profesionálním politikem. "My nejsme ti, co si vybrali politiku, to politika si vybrala nás. A to, co děláme, děláme proto, abychom prosadili takové poměry, v nichž se nebudeme muset politice věnovat," citoval svého přítele Adama Michnika.

"Já nejsem anděl ani pánbůh, nemám nadlidské ani héraklovské schopnosti. Já nezměním tento národ... Já jsem prostě ochoten sloužit tak dlouho, dokavad jsem schopen. Až nebudu schopen, prostě té věci sloužit nebudu."

O tři měsíce později se stal prezidentem a "věci" pak sloužil dalších dvaadvacet let, až do včerejška. A můžeme si být jisti, že bude i dál.

Garance vítězství

Koncem roku 1989 nemohl nikdo tušit, co nás čeká. Upadající země, v níž mimochodem bylo stále více než sedmdesát tisíc sovětských vojáků, stála před civilizační proměnou, která se měla dotknout každého.

Euforický duch té doby formuloval Václav Havel slavným heslem o "pravdě a lásce, která musí zvítězit nad lží a nenávistí", čímž jako by pro nemalou část společnosti převzal za toto očekávané vítězství osobní garanci.

A ještě jeden Havlův výrok té doby bychom si měli připomenout, neboť s tím předchozím dost souvisí. Jeho slib, že zemi dovede k prvním svobodným volbám v červnu 1990 a pak se vrátí ke psaní.

Pro Havlovy kritiky je to tradiční důkaz jeho licoměrnosti, neboť prezidentem byl pak s krátkou přestávkou v druhé polovině roku 1992, kdy se rozpadalo Československo, celých třináct let, během nichž se skóre utkání pravdy a lásky proti lži a nenávisti nevyvíjelo právě ideálním způsobem.

Jenže problém je, že nemáme vůbec ponětí, jaký by byl stav, kdyby Václav Havel tuto zodpovědnost nepřevzal a od léta 1990 či třeba po vzniku České republiky si začal naplno užívat svou přirozenější roli globální intelektuální hvězdy.

Havel však tento svůj zcela individuální bonus věnoval do služeb nejen své země, ale celé postkomunistické Evropy. Ačkoliv musel celou řadu svých původních myšlenek přehodnotit (třeba té o úplném rozpuštění všech vojenských paktů) a některé se ukázaly jako minimálně naivní, byl to on, kdo táhl v očích světa celý region zpátky do civilizovaných poměrů.

Samozřejmě, že v tom zpočátku bylo jisté exotické okouzlení z rokenrolového prezidenta, který v nové roli odmítl změnit svoje návyky, stejně jako přátele. Jenže kdyby to bylo pouze tím, vyčerpal by se "efekt Havel" někdy hned po roce 1990, kdy se v Praze u něj střídali George Bush, dalajlama, Margaret Thatcherová, Rolling Stones, papež a François Mitterrand.

Ale to se nepřihodilo. Václav Havel se stal zárukou, že si tahle část světa zaslouží být brána vážně a že si také zaslouží pomoci. Jak to včera v záplavě kondolencí z celého světa přesně řekla Madeleine Albrightová: "Osobnost Václava Havla Američané brali jako důkaz, že lidé ze střední Evropy chtějí patřit k Západu."