O růst se musejí starat hlavně politici

Argument, že by měnová politika centrální banky měla zastávat duální mandát, je spíše politickým argumentem než ekonomickým. Z pohledu měnové politiky jsou cenová stabilita a cílení ekonomického růstu dva protichůdné cíle. Snížení inflace vyžaduje zpomalení růstu ekonomiky (nárůst nezaměstnanosti) a obráceně. Je to jako vytloukání klínu klínem. Při implementaci takové politiky v praxi se nakonec centrální banka uchýlí k tomu, k čemu je nejlépe vybavena, a to sledování cenové stability; s tím, že mandát ekonomického růstu je tak implicitně naplněn (viz. např. Fed v období "Great Moderation"). Dále je nutné si uvědomit, že měnová politika cílující smysluplný růst cíluje tzv. potenciální růst, který je dán strukturálními parametry ekonomiky, jako je např. produktivita výrobních faktorů či efektivita finančního zprostředkování. Pokud někdo hovoří o centrálním plánu, který stanoví, že cílem měnové politiky má být ekonomický růst např. 10 procent ročně, jedná se o utopickou politickou rétoriku. Měnová politika bohužel nemá nástroje, jak by mohla přispět k jinému než potenciálnímu růstu, aniž by to bylo vykoupeno rostoucí inflací.