Müllerová cítí vítr i v bezvětří

Kdybych měla volit jediné slovo, bylo by to slovo zarytost. Její knihy se polykají jako hořké pilulky. Nasytila prozaickou řeč lyrickými obrazy. Nechodí po vyšlapaných chodníčcích. Dupe, aby materiál popraskal. Je to literatura, která je světem sama o sobě. Knihy Herty Müllerové svědčí o obnaženém člověku a o teroru, který má usměvavou tvář a je obklopený zavařovacími sklenicemi, holiči, schůzemi, sebevraždami, rozkvetlými zahradami, zpustlými parky, všudypřítomným chlemtáním krve. V doslovném i přeneseném smyslu. Dotýká se psaním podvědomí. Dotýká se jehlou bolestivé dásně. Ezra Pound o Henrym Jamesovi napsal: "Umělci jsou tykadla lidstva, ale pitomci, kterých je převážná většina, se nikdy nenaučí velkým umělcům věřit. Dav nudných hlupáků nepozná pravou ruku od levé a nehledá smysl věcí. Mít námitky proti něčemu, čemu jsem se ani nepokusil porozumět, není nic těžkého." A Herta Müllerová cítí vítr, i když je bezvětří.