Náplast na pracovní úraz

Odškodnění zaměstnance po úrazu je v současnosti řešeno modelem objektivní odpovědnosti zaměstnavatele. V případě pracovního úrazu má zaměstnavatel zaměstnance pokud možno uvést do stavu, v jakém by se nacházel, kdyby k úrazu nedošlo. Aby dosažení tohoto cíle nebylo pro zaměstnavatele likvidační, je podle zákoníku práce každý zaměstnavatel pro případ vzniku odpovědnosti za škodu pojištěn. Tento model je kritizován nejen kvůli legislativně neobvyklému řešení (příslušná právní úprava je zčásti skryta v již zrušeném zákoníku práce z roku 1965), ale zejména pro své ekonomické nevýhody. Protože pojištění vzniká přímo ze zákona, není možné sjednat si s pojišťovnou individuální podmínky pojištění. Vzhledem k nedostatkům v právní úpravě tak např. není zaveden systém bonus-malus a zaměstnavatelé v jednom sektoru platí bez ohledu na své úspěchy v oblasti prevence stejně. Z výše uvedeného důvodu jsou zaměstnavatelé nedostatečně motivováni k přijímání preventivních opatření, na něž nezbývají finanční prostředky ani pojišťovnám - ty totiž musí případné přebytky z pojistného rovnou přelít do rozpočtu. Zákonodárce navíc zákonné pojištění pouze svěřil dvěma konkrétním pojišťovnám. Ani mezi nimi si zaměstnavatelé nesmějí vybírat.