Recenze: Velká pražská rollinsiáda

V červené čepičce a s bílými fousisky pohádkového dědečka připomíná tenorsaxofonista Sonny Rollins ze všeho nejvíc Jana Zrzavého. Ve středu večer se dvaaosmdesátiletý pamětník a účastník již poválečné bebopové éry sice přikolébal do velkého sálu Lucerny roztomilou chůzí Medvídka Pú, ale z jeho hraní přímo mrazilo.

Rollins na stará kolena není technicky špatný, nedoslýchavý ani nepozorný, jak dopředu varovali zlí jazykové. Naopak, hrál sevřeněji a hlouběji než před třiceti lety, kdy na stejném místě vystoupil poprvé. V jeho projevu totiž přibyla nová rovina: jakýsi soustavný dialog, až skoro zápas s nástrojem, který je pro něj fyzicky stále namáhavější, zároveň boj s hranicemi možného a tak trochu už i se samou prozřetelností. Rollins se pohybuje v permanentním předklonu a každým soustředěným pohybem jako by se napínal na pokraj sil. Čímž vytváří nepřetržité pnutí. Družně komunikuje s kapelou, v tomto případě semknutou do komorního půlkruhu v zadní části pódia, ale kromě toho už napůl vidí i do věcí, které jsou běžným smrtelníkům skryté.