Inaugurace nad Prahou aneb Jak jsem opět začal kouřit

Spousta lidí po světě, hlavně ti, co nemají trapnou zkušenost s reálným socialismem a s karafiáty předávanými pionýry za recitace básniček, slavila MDŽ. U nás jsme inaugurovali prezidenta. Já přijel tramvají a pak přišel po svých, polda u silniční barikády mi prohlédl tašku, ale měl jsem tam jenom deštník. Pustil mě dál, a dokonce řekl "na shledanou". Asi neviděl film Rána deštníkem.

Vystál jsem ponižující frontu na akreditaci, ale do Vladislavského sálu na složení prezidentského slibu jsem se nedostal. Omezená kapacita, řekli mi, děkujeme za pochopení. Ale já nakonec nejsem novinář, tak co bych tam pohledával? Na on-line reportáže jsou tu jiní, ani bych to neuměl z laptopu pořádně odeslat na web. Jen bych chtěl říct, že to ti novináři taky nemají lehké, protože pořád na něco a někoho čekají, ostatně on to má Fellini pěkně předvedené už ve filmu Sladký život, a ten je pěkně starý. A spolu s nimi čekají řidiči a jacísi referenti a tajemníci a vůbec lidé nepostradatelní při takových velkých událostech. Dřív takhle všude čekávali lokajové a kočároví koně. Nejeden z nich sáhne po cigaretě, a já litoval, že jsem přede dvěma roky přestal kouřit.