Jitka Kalivodová a Terezie Trusinová: Mé dcery dostaly výrobu podprsenek příkazem

Když se na začátku devadesátých let ocitl státní podnik Triola v privatizaci, tehdejší šéfka litoměřického závodu Jitka Kalivodová neváhala a s kolegy část provozoven odkoupila. Pod značkou Timo dnes v Litoměřicích vyrábí 30 tisíc kusů podprsenek a kalhotek měsíčně, od roku 1996 i plavky.

Před dvěma lety, po oslavě svých 70. narozenin, rozdělila podíly ve firmě mezi své dcery, Terezii Trusinovou a Markétu Jiráčkovou. Na pohled rázná dáma v rozhovoru prozradila, že dcerám po škole nedala jinou možnost než nastoupit do Tima a začít se angažovat v rodinné firmě. Odpovídala i dcera Terezie.

HN: V roce 1992 se Timo odpojilo od Trioly a začalo vyrábět své vlastní modely. Zatímco Triolu znal každý, Timo bylo neznámou značkou. Čím jste se snažili konkurovat?

JK: I když jsme zpočátku vycházeli ze stejných střihů, snažili jsme se kolekce obohatit více módními prvky. Jezdili jsme na veletrhy a hledali inspiraci. Od počátku jsme také vyráběli prádlo pro ženy po nádorovém onemocnění prsu. Triolu lidé vnímali jako starou socialistickou značku. Ze své tradice začala opět těžit až před pár lety.

HN: V polovině devadesátých let začalo do Česka proudit ve velkém levné čínské prádlo. Jak jste se s tím poprali?

JK: Příliv čínského zboží byl šokující. Na trhu se objevilo prádlo za 39 korun, my ale nebyli schopni nakoupit za tu cenu ani materiál. Chvíli trvalo, než zákaznice poznaly, že se jim čínská podprsenka rozpadne pod rukama poté, co ji dvakrát vyperou. Naštěstí ženy, co kupovaly u Číňanů, k nám moc nechodily ani předtím, takže příliv zboží z východu se na našich tržbách neprojevil. Šlo o zákaznice, které nosily jednu podprsenku třeba třicet let. Tím, že se na trhu objevilo čínské zboží, mohly prádlo měnit častěji. Z našich tehdejších průzkumů vyplynulo, že si zákaznice u nás kupovaly dvě a půl podprsenky ročně a po expanzi čínského zboží jsme si tento trend udrželi.

HN: Kromě čínské produkce si ale české zákaznice mohly vybírat i mezi italskými, francouzskými či polskými modely. Jakou strategii jste zvolili vy?

TT: Všimli jsme si, že dovážené prádlo mělo většinou jednoduchý charakter, bylo určeno pro dámy, které nemají problémové velikosti. Takové prádlo není problém ušít. My jsme se naopak zaměřili na prádlo, které bude vychytávat určité disproporce. Od počátku máme obrovské rozpětí velikostí - až do velikostí G, H, I, J, K. Tam už je třeba, aby prádlo kromě designu bylo i maximálně funkční.

HN: Řada žen tvrdí, že v nabídce českých firem vyrábějících prádlo chybí erotický náboj. Jak byste na kritiku reagovala?

JK: Tento názor znám a v podstatě s ním souhlasím. Pro nás není problém vyrábět barevné spodní prádlo poplatné světovým trendům. Problém je v tom, že ženy si sice přejí krásné svůdné prádlo, ale ve výsledku na sobě šetří a raději si koupí klasickou bílou, tělovou nebo černou podprsenku. V posledních letech se však kupní chování mění a spodní prádlo chodí kupovat i muži. Disponují větší fantazií, a tak koupí zpravidla i výstřední kus. Mužům prodáte to nejméně prodejné. (smích)

HN: V Česku se stále více prosazují mladí oděvní návrháři. Je dnes snadnější sehnat takového šikovného člověka?

TT: Šikovných lidí je dostatek, ale málokdo z externích pracovníků dokáže vytvořit návrh, který se dá dobře zrealizovat v průmyslové výrobě. Návrháři, které jsme měli, dělali výrobek drahý, protože návrh nebyl přizpůsobený strojům, co tady máme. Když jsme se chtěli dohodnout na kompromisu, neuspěli jsme. Proto se je raději snažíme nejprve naučit klasické výrobě a poté jejich invenci, nápady a kreativitu promítnout do nových kolekcí.

HN: Bývalý generální ředitel firmy byl známý svým odporem k e-shopům. Dnes už internetový obchod Timo má. Co se změnilo?

TT: Měla jsem stejný názor. Spodní prádlo mi přišlo tak intimní, že jsem si nedokázala představit, že by se prodávalo přes internet. V době krize jsme ale hledali nové cesty k zákazníkům a e-shop spustili. Dnes nám dělá jeden z největších obratů.

HN: V roce 2002 jste Timo od obchodních partnerů odkoupila a stala se jediným vlastníkem. Jak k tomu došlo?

JK: Prodej proběhl v době, kdy firma byla v obrovských ztrátách a nebylo jasné, zda přežije nápor konkurence. Timo mělo tehdy tak mizivou tržní hodnotu, že partneři se vypořádali jen formou několika platů. Byli rádi, že mají druhý den po prodeji klid. Já ten závod v roce 1972 najížděla, takže pro mě to byla srdeční záležitost. Navíc jsem firmu chtěla budovat pro svoje dcery - tehdy končily střední školy.

HN: Jak jste dcery přesvědčila, aby se do budování Tima zapojily?

JK: Dostaly to prostě příkazem. Obě vystudovaly VŠE a bylo jasné, že po škole nastoupí v Timu. Ve firmě zpočátku vládly socialistické manýry a já chtěla, aby dcery přivedly trochu svěží atmosféry.

HN: Jak vy jste vnímala maminčin příkaz nastoupit v Timu?

TT: Během mého studia VŠE se otevřely hranice a já vydělávala slušné peníze na brigádách v zahraničí. V Timu mi nabídli výplatu osm tisíc měsíčně a nástup na směnu v 5:45 ráno. Jediné, co mě přesvědčilo, byl fakt, že jsem jako mladá holka po škole mohla spoluovlivňovat strategii směřování podniku. V jiných firmách bych takové pravomoce nejspíš nedostala.

HN: Jakou strategii jste zvolila pro začleňování dcer do rodinného podniku?

JK: Terezie dostala bílý plášť, balík nastříhaných podprsenek a šla si sednout ke stroji. Mistrovým jsem zakázala, aby ostatním řekly, kdo je. Takhle se nejlépe seznámila s provozem.

HN: A co boření socialistických manýrů?

JK: Když se muselo začít šetřit, byly to dcery, které přišly s nepopulárními opatřeními. Terezie počkala, až odjedu na dovolenou do Egypta, a zrušila závodní jídelnu, do které jsem ráda chodila. Zaměstnanci čekali, až se vrátím, a doufali, že uvedu vše do původního stavu. Já jsem ale proti ní nešla, věřila jsem, že to má vše dobře spočítané. Podobně zrušila dcera vrátnici, ze které mě ráno vždy telefonicky budili.

HN: Před dvěma lety jste oslavila sedmdesátku. Co to znamenalo pro firmu?

JK: Zůstala jsem jednatelkou a firemní podíly rozdělila dcerám napůl. Zavolala jsem si dcery k sobě a řekla, dámy, padesát na padesát. Jenže to je ta nejhorší varianta, kterou může podnikatel zvolit. Dcery si do smlouvy ale daly mechanismus, který umožní řešení, kdyby došlo k patové situaci. Každá může svůj podíl druhé odprodat za přesně stanovených podmínek.

HN: Jak se podniká v jedné firmě s vlastní matkou?

TT: Kdo chce vidět svého rodiče každý den i ve 40 letech? Udržet dobré vztahy v rodinné firmě je velice těžké. Často máte chuť zavřít za sebou dveře a utéct. Jenže nechcete o rodinu přijít, a navíc máte odpovědnost vůči majetku, takže se vrátíte. Problém naší generace je v tom, že jsme neměli kde čerpat zkušenosti, jak mají rodinné firmy fungovat. Nemohla jsem k nikomu zajít a zeptat se, jak to dělal on. Nakonec jsem našla inspiraci v memoárech byznysmenů.

HN: Nyní máte sama děti v předpubertálním věku. Plánujete je vodit do firmy, jako to dělala s vámi vaše matka?

TT: Přemýšlela jsem nad tím, ale zatím je do byznysu nevtahuji. Nevím, jestli jim to chci udělat. Jde totiž o vlak, do kterého naskočíte, ale už nemůžete vyskočit. Nemůžu si říci, že mě to zrovna teď nenaplňuje, a odjet na rok pryč. A stejně to budou mít oni. Na druhou stranu si myslím, že by bylo správné je do firmy přivést. Děláme to pro ně.

Timo

Český výrobce spodního prádla pro ženy, plavek či pyžam. Timo se oddělilo v roce 1992 od tradiční značky Triola. Firmu vlastní napůl dcery bývalé šéfky litoměřického závodu Jitky Kalivodové. Švadleny v Timu ročně zpracují 60 kilometrů krajek, 600 kilometrů lemovaček a 6 tisíc kilometrů nití. Timo se specializuje i na prádlo pro ženy po ablaci prsu. Firma vlastní po Česku 25 prodejen a dodává i na řadu dalších míst. Loni Timo utržilo více než 100 milionů korun, letos plánuje tříprocentní navýšení.

Terezie Trusinová

Vystudovala ekonomiku podniku na VŠE. Působí jako generální ředitelka Tima, její sestra Markéta Jiráčková je obchodní ředitelkou společnosti. Terezie ráda sportuje (maratonský běh, basketbal, lyžování, tenis), ráda navštěvuje Francii. S oblibou večeří se svými přáteli u skleničky dobrého vína. Její manažerské motto zní: jaký povel, takový výkon.

SVŮDNÉ ODSTÍNY
I když jsou ženy podle šéfky Tima stále odvážnější ve výběru, tyrkysová barva je na lince spíše občas. Klasikou zůstává bílá a černá barva spodního prádla.
FOTO: HN - RENÉ VOLFÍK

RODINNÝ KLAN
Za litoměřickou společností Timo stojí tři dámy - spoluzakladatelka Jitka Kalivodová (vpravo) a její dcery Terezie Trusinová (uprostřed) a Markéta Jiráčková (vlevo).
FOTO: HN - RENÉ VOLFÍK

"Příliv čínského zboží byl šokující. Na trhu se objevilo prádlo za 39 korun, my ale nebyli schopni nakoupit za tu cenu ani materiál."