Tady jsem doma

PANELÁKY A ZASEDAČKY VEDLE BAROKA

Ústecký kraj

Sedím ve vlaku Ústí-Žatec, je to nejspíš ta nejméně atraktivní trať v téhle republice, a uvědomuju si, jak moc jsou severní Čechy krajem protikladů, sil, který se spolu přetahujou jako obilná sila s jadernými. Žiju tady od narození, spoustu míst a měst, větších i malých, mám spojenou se spoustou zážitků, jsou to kulisy pro komparzistu, komickou figurku, milovníka, padoucha i šatnáře. Dlouhé roky jezdím s kapelou po všech možných částech Čech a Moravy a už dlouho vím, že tady je to jiné než jinde, neprůměrné, netuctové, že všechno, co dal Pánbůh tomuhle místu, jako by se lidi snažili pokazit. Jenže se jim to nepovedlo.

A to je pro mě základní rys severu Čech: spodní síla, tah komína, šmrnc, nezničitelnost, ksicht, i když často zjizvený. Dráty, roury, výměníky, teplárny, boudy a kůlny stejně jako skalní věže, divoké strže, borovice v písku, ukryté čisté tůně, louky vysoko v kopcích. Paneláky a zasedačky vedle baroka a renesance. Jako by ten nejlepší a nejhorší koktejl, co střední Evropa umí namíchat, tady vedle sebe stály na baru. A vedle nich ještě ta nejobyčejnější desítka v špatně umytém štucu.

Možná byste tohle našli v Čechách a na Moravě na mnoha jiných místech, tady je to ale nejvýraznější, na každém kroku vás potká ošklivost i krása. A Ústí nad Labem, hlavní město téhle schizofrenie, jako by stálo na rozhraní těchhle dvou pólů, John jako proti - Paul. Ale vlastně ne, tahle část Čech, to jsou spíš Rolling Stones než Beatles, spíš Waits než Simon, spíš Ray než Elvis.

A tak se tady i žije. Ghetta i galerie, národní park i Nový prostor, baroko podnikatelské i vrcholné. Tohle není fádní chemická a důlní krajina, je to jinak, než zní klišé. Tady démoni mastí karty s anděly v Dolském mlýně a pyšná princezna tam přichází o pyšnost.

CO VIDĚT

Údolí Labe, Porta Bohemica směr Ústí, cesta vlakem, na kole, pěšky, lodí, na konci buchtičky s krémem v zámečku Větruše

Obec Kytlice a lesní divadlo kousek od ní, plzeň a tlačenka v hospodě U Lucerny

JIŘÍ IMLAUF, frontman kapely Houpací koně

SLUNCI NAPROTI

Jihočeský kraj

Kdyby o měsíc, o týden, o den měla být kratší zima, šel bych slunci naproti kamkoliv, dolů na jih Čech. Teď od jara až do švestek trávím, co mohu, na pomezí Táborska a Jindřichohradecka, ve vsi nedaleko zámku Červená Lhota. Mám rád roviny, lesy, rybníky, cesty mezi poli. Nerad tlačím kolo do kopce, a tak si jen tak šlapu mezi vískami, mezi staveními, která tu jsou po rodinách odjakživa pojmenovaná.

Otevřená okna, otevřená vrata, otevřené sousedské oči. Za stým kilometrem od Prahy jste o generaci zpět. Tady jsem zas Čech, mezi posledními hospodáři. V šest, v poledne a zas večer v šest se rozeznívá zvonička a od Božích muk dotkne se kříž cesty. Tady nejsem já, ale kaplička otevřená. I kdo nevěří, uvěří, sotva-li se dotkne země.

Pěšky jsem šel kdysi šňůru a po třiceti kilometrech hrál v hospůdkách v Žirovnici u zámku, v Landštejně u candáta, v Telči na náměstí, až došel jsem znaven po týdnu do Slavonic. Hádám se se sebou, zda je nejlepší rybka v Třeboni, či v Českém Krumlově, který je majákem v moři jižních Čech.

Létáme do Karibiku, do Egypta, a zapomněli jsme jenom si jít. Z letadla květiny nezavoní a malé světy kolem nás mohou velké probudit. Zkuste nejet letos k moři, lehnout si jen na pláž pískoven ve Veselí nad Lužnicí a vlny sledovat ve větru klasů v polích s vůní jihočeských luk.

CO VIDĚT

Maříž u Slavonic - u keramiků si namalujte hrníček.

Zámek v Jindřichově Hradci - kromě prohlídky sem můžete zajít i na koncert nebo divadlo.

Červená Lhota - na Zámeckém rybníku si můžete půjčit pramici a pozorovat přírodu i zámek z nezvyklého úhlu.

Vyhlídka ze zříceniny Choustník

Chýnovská jeskyně - letos se slaví 150 let od jejího objevení. Jeskyně hostí výstavu fotografií, chystají se koncerty a prohlídky běžně nepřístupných částí.

VÁCLAV KOUBEK, písničkář, spisovatel, herec

OCHUTNEJTE OLOMOUC

Olomoucký kraj

Olomouc, to je úžasné centrum s radnicí a orlojem, který je nejlépe si užít v pravé poledne. Abyste si mohli vychutnat dokonalý požitek, každý den máme v Olomouci posunutou zkoušku sirén až na 12.10. Centrum se sloupem Nejsvětější Trojice, který je zapsán jako památka UNESCO. Střed města se spoustou historických budov, kašen a kostelů, které kdybyste všechny chtěli detailněji poznat, vydalo by to na samostatnou dovolenou.

Krásu kamenných dominant zjemňují rozlehlé sady a parky. Hlavně kombinace (moje oblíbená) vysokých hradeb v Bezručových sadech, Mlýnského potoka a botanické zahrady zpomalí nejednoho návštěvníka.

Olomouc se rozprostírá na rozhraní dvou krásných přírodních úkazů, a to rovinaté, úrodné Hané (její plody doporučuji nejen poznat, ale i ochutnat - třeba kombinaci moravského uzeného a slivovice nebo litovelského piva a olomouckých syrečků) a moravského pohoří Nízkého a Hrubého Jeseníku. Takže když pojedete městskou z jedné konečné na druhou, můžete nejprve pozorovat rozlehlost polí a sadů a na konci vystoupíte na úpatí Nízkého Jeseníku.

ZDENĚK PSOTKA, generální manažer fotbalového klubu SK Sigma Olomouc

KRAJ POLITICKÝCH PŮTEK A DOBRODRUHŮ

Moravskoslezský kraj

Vše je relativní. Každý z nás vnímá pod pojmem krása něco jiného. Pro mě je to podhůří Jeseníků. Jedete úrodnou Hanou a najednou, docela nepozorovaně, silnice začíná stoupat a během několika chvil jste o několik set metrů výše. Přijíždíte na kopec a na jeho převisu se téměř každý zastaví, protože se před vámi rozprostře údolí a v něm vyvýšenina a na ní stojí středověký hrad Sovinec. Místo opředené bájemi, minulostí, ale i nedávnou přítomností, místo, které mě fascinuje od dětství, kdy jsem ho poprvé uviděl.

Přestěhovali jsme se s rodiči do tohoto kraje v padesátých letech. Tehdy to byl kraj zmítaný velikými rozpory, kraj po odsunu, kraj dobývaný různými dobrodruhy, kraj politických půtek. Ovšem také kraj zemědělský, bez zásahů do krajiny, bez dotací do výstavby továren nebo sídlišť.

Po sametové revoluci, kdy se změnilo zemědělské hospodářství a z krajiny zmizela obilní a bramborová pole, je to území nekonečných luk, kde se pasou stáda krav, území hlubokých lesů v krásné náhorní krajině, ze které můžete tu a tam zahlédnout vrcholky jesenických hor až k Pradědu.

Města i vesničky se za poslední roky proměnily. Už to nejsou devastované rozpadající se domy, ale pěkně upravené chaloupky původního rázu s novou výstavbou někde vkusně zasazenou do krajiny, ale i s nešvarem doby, tzv. podnikatelským barokem.

Obce dbají o to, aby se opravily památky a turisté se měli kde zastavit. Největší devízou je čisté ovzduší a krása nedotčené přírody. Na mnohých místech se pořádají setkání, výstavy, podporují se lidové obyčeje a slavnosti.

CO VIDĚT

Sovinec: středověký hrad, kde se téměř každý víkend konají různé slavnosti.

Ruda: křížový vrch, fantastická kamenná pozdně barokní křížová cesta

Rýmařov: barokní kaple V Lipkách, originální výzdoba s freskami Jana Kryštofa Handkeho

Bruntál: zámek s obrovskou sbírkou obrazů a zbraní

Karlova Studánka: lázně dýchacích cest, původní zástavba

Praděd: nejvyšší hora Moravy

Rešovské vodopády, nedotčená krajina s lesy a vodopádem

Jindřich Štreit, fotograf

MILUJI VALAŠSKO

Zlínský kraj

Valašsko je svébytné, zajímavé, krásné, a hlavně zvláštní. Miluji ho, protože jsem se zde narodil, mám tu kořeny, probouzím se zde každé ráno s pocitem štěstí, že mohu žít a svůj každodenní život naplňovat v tak krásné krajině, s tak božími lidmi. Valašsko miluji i proto, že dobře vím, že bych nedokázal žít jinde. Mám to vyzkoušené.

Každý den víc a víc propadám kouzlu tohoto místa. Rád se toulám po kotárech (kopce - pozn. red.), a je jedno, jestli jen za domem, nebo navštívím svá oblíbená místa. Maluji své Valašsko, a to není překlep. Valašsko mi dává přehršel námětů, inspirací a podnětů k tvorbě. Jsem Valašskem posedlý a motivy se samy derou na plátna. Zvláště ty, které mám pod kůží, neustále o nich přemýšlím, maluji a píši. Tož tak. Miluji Valašsko, protože Valašsko je také slivovice, blízcí lidé, Valašský názor, historie blízká i vzdálená, folklor, tradice přetrvávající i ty nově vznikající, kterých si velmi cením. Valašsko je nejkrásnější kus světa v mém srdci.

Oldřich Krajíček, malíř, sochař a valašský buditel

JAK SE ZMĚNILA OPIČÍ ROKLE

Pardubický kraj

Když jsem před více než dvaceti lety dostal od svého královéhradeckého biskupa "umístěnku" do Lanškrouna a přijel jsem do tohoto města na zvědy, málem se mi chtělo brečet. Zdevastované hlavní náměstí, všudypřítomná betonovo-cementová šeď. Církevní památky na tom nebyly o moc lépe. Prostě typické pohraniční městečko.

To je opičí rokle, napadlo mě okamžitě. Ještě svéráznější byl jeden stopař, kterého jsem vzal. Když jsem mu řekl, že teď bydlím v Lanškrouně, odvětil: "Tak to je pr... světa!" I když jsem tak trochu sdílel jeho názor, hrdě jsem začal obhajovat dobré jméno města, mimo jiné tím, že i svět potřebuje onu intimní část těla. A aby se o tom na vlastní kůži mohl přesvědčit, stačí, když si tu ... zašije, a uvidí, co to s ním udělá.

Nicméně dnes už dobré jméno města obhajovat nemusím. Dokáže se obhájit samo. Za ta léta se změnilo k nepoznání. Každého, kdo přijede na návštěvu, okouzlí barevnost hlavního náměstí s dominující renesanční budovou radnice a až mystické kouzlo druhého náměstí Aloise Jiráska, kde se nachází kostel sv. Václava.

Na seznámení se s Lanškrounem a jeho historickými a kulturními dominantami stačí tak tři hodinky. Ale to, co na městě je mimořádné, jsou lidé. Tím, čím je pro svět Čína, tím je pro Pardubický kraj Lanškroun.

Lanškroun nepatří mezi typická kulturní města, jakými jsou v okolí Litomyšl nebo Letohrad, která při příležitosti návštěvy Lanškrouna stojí za to vidět. Nabídku má ovšem i tak bohatou. Vyhlášená je umělecká škola a jejich pištci anebo Městské muzeum, které nabízí širokou škálu různých výstav.

Lanškroun je především městem pohybu. Ať už ve volné přírodě, na kole, kolečkových bruslích nebo ve sportovních zařízeních. Podtrhl bych hokejovou halu pojmenovanou po Božovi Modrém, hokejové brankářské legendě, nebo atletický stadion pojmenovaný po našem rodákovi Romanu Šeberlem.

Zbigniew Czendlik, farář

NA DOVOLENÚ ANI NEJEZDÍM

Jihomoravský kraj

Jižní Moravu mám rád, protože jsem se tady narodil, bývám tady, sú tady nádherné vinohrady a dělá se tady dobré víno. Příroda kolem Pálavy, Pavlovicko nebo malebné Podluží, to sú místa, kde hýří jadrný folklór, třpytí se bílé a červené, a to je právě to, co dělá jižní Moravu jižní Moravú. Dajú se tady ešče potkat praví vinařští furianti, kteří si dovedú vážit práce předků, pokračovat v tradicích a zachovat je pro další generace. To je to, co dělá vinaře vinařama, Moraváky Moravákama a koneckonců národ národem. A ptám se, je mocnější důvod, kde jet na dovolenú? Podle mě není, proto na dovolenú nejezdím a rád ju prožívám tady, mezi vinohradama.

Miloš Michlovský, vinař

KRABATINA S BÁSNÍKY, SANTINIM A HOSPODAMI

Vysočina

Vysočina je drsná, samotářská, tajemná a brání se turistické snadnosti i lehkému uchopení. Když ve 30. letech 20. století pojmenoval bohémský spisovatel a tulák Z. M. Kuděj Vysočinu (hlavně tu kolem Humpolce) krabatinou, zcela přesně tím vystihl její podobu i charakter. Hrbolaté, krabaté osudy obyvatel, pohnuté i křivolaké novodobé dějiny i melancholicky zvlněná krajina, plná údolních zářezů, strání, návrší, zatáček, malých tůní a rybníků, bludných balvanů, alejí, rozházených vsí a samot, záhadných lesů, plných borůvek a tajemných smírčích křížů.

Moji Vysočinu-krabatinu, která tak trochu připomíná vnitrozemí Bretaně, kopcovitou Auvergne či chudé Irsko, střeží kamenná archa hradu Lipnice, který Jaroslavu Haškovi připomínal funící lokomotivu. Z Lipnice je možné se skulit do všech světových stran a vždy něco zajímavého natrefit či potkat. Nutné je upřednostnit kolo či pěší potulku, které umožňují volit polní cesty a lesní pěšiny, dotýkat se míst ještě neumazaných civilizací a v torně s sebou nosit knížky vysočinských spisovatelů a básníků (namátkou Halas, Deml, Březina, Sova, Reynek, Zábrana).

Výhodou Vysočiny je její neokoukanost a síťoví malých, kapesních městeček, ve kterých se potkává české venkovské baroko s genialitou Santiniho křivek a s památkami na kdysi početné židovské etnikum. A abych nezapomněl - krabatina je také prošpikována mnoha hospodami, vydatně zásobenými místními pivovary (Bernard, Chotěbořské, Rebel).

CO VIDĚT

Čihošť: geografický střed České republiky i místo spojené s působením komunisty umučeného kněze Josefa Toufara a s tajemným pohybem křížku v místním kostelíku v prosinci 1949.

Kaliště u Humpolce: hostinec a penzion, rodný dům skladatele Gustava Mahlera, útulný výčep, minigalerie a koncertní sál, místo, které přitahuje hudební nadšence a muzikanty z celého světa.

Miloš Doležal, spisovatel a redaktor ČRo Vltava

POHLAVNÍ HORMONY V RAŠELINĚ

Plzeňský kraj

Co je na Šumavě fascinující, je její neopakovatelné mikroklima, které je tvořeno nepopsatelně příjemným lesním prostředím, mírnou vlhkostí a všudypřítomnou vůní rašelinišť. Zároveň je to jakýsi mystický duch dřívějšího života dnes už dávno zaniklých sídel.

Kam se na Šumavě podíváte, žil a hospodařil dříve člověk, zanechal zde po sobě nespočitatelně stop, které ale postupně zahlazuje čas. Příroda si pozvolna bere to, co kdysi člověk vybudoval. Možná je to něco z mimosmyslového vnímání, ale spojení opojného ducha přírody a mysteriózní všudypřítomnost člověka je přesně to, co se mi vybaví, když se řekne Šumava.

Při návštěvě Šumavy je nutností užít si hlubokých a zelených lesů. Není možné navštívit Šumavu a neprojít se rašeliništi. Rašeliniště jsou nádherné perly Šumavy, které jsou zde rozseté všude. Nikdy jsem si nedovedl vysvětlit ty fascinující pocity, když jsme jako děti po sobě házeli rašelinu nebo když jsme v dorosteneckém věku běhali v rašeliništích, aby byl trénink náročnější. Až na vysoké škole jsem to pochopil, protože jsem studoval biochemii. Totiž látky v rašeliništích, tzv. huminové látky a huminové kyseliny, mají stejný chemický základ jako pohlavní hormony.

Díky tomu dnes také chápu některé nevysvětlitelné chování lidí v rašelinných lázních. V šumavských rašeliništích se dá zažít totéž. Je to ideální místo k randění. Nedá se to úplně popsat, to se musí zažít a prožít. Dva víkendové dny na to určitě nestačí. Pokud chce člověk alespoň trochu nasát opravdovou Šumavou a trošičku ji pochopit, chce to dovolenou na dva týdny.

CO VIDĚT

Plešné jezero a okolí. Výlet na nejvyšší kopec české strany Šumavy Plechý (1378 m) by měl být samozřejmostí. Prales zde prochází generační výměnou stromového patra. Bují zde mladé stromky uprostřed starých stromových pahýlů. Koloběh života lesního světa je k vidění na pár hektarech.

Červená turistická stezka z Nového údolí až na Bučinu. Tady přesně pochopíte onu dnes skoro mystickou přítomnost člověka, který tyto prostory opustil po druhé světové válce. Jdete místy, kde stávaly obce, kostely, školy, hospody, hřbitovy. Dnes tam není nic, zničila to armáda v 50. letech.

Jiří Mánek, ředitel NP Šumava

TURISTOVO SEDMÉ NEBE

Královéhradecký kraj

Královéhradecký kraj má spoustu míst, kde je přítomen genius loci, má malebnou rovinu i romantické hory, úžasnou historii jednotlivých lokalit, architektonické skvosty, přírodní unikáty. A přesto se nemohu ubránit dojmu, že přijíždějící a přilétávající zahraniční turista je už desítky let bedekry masírován a směrován pouze do Prahy, Českého Krumlova, Karlových Varů, Karlštejna a dalších - samozřejmě překrásných, nicméně marketingově milionkrát ,,provařených" - českých luhů a hájů.

Dětství jsem prožil v Hradci Králové, od 15 let žiji v Praze, a tak se na Královéhradecký kraj dívám jak dětskou, tak ,,dospěláckou" optikou. Jako turista bych začal poznávací dovolenou právě v rodném městě, kde Gočár s Kotěrou zanechali neopakovatelnou architektonickou stopu, takže je vizuálně nezaměnitelné, skvostné a originální.

Romantický soutok Labe s Orlicí v mé paměti zanechal vzpomínky na dětské lásky a učení do školy. Chodil jsem tehdy do školy s rozšířeným vyučováním cizích jazyků v Zálabí, takže jsem k soutoku obou řek měl pár minut.

Odsud bych odjel do nedalekých Smiřic, kde je energií nabitá zámecká kaple Zjevení Páně. Kdesi je napsáno, že tato celoročně temperovaná kaple je nejhezčí barokní stavbou na sever od Alp.

Asi bych zajel podívat se do Třebechovic na betlém a potom na půvabný zámek v Častolovicích, který paní hraběnka Sternbergová nádherně zvelebila. Pokračoval bych do Žamberka a poté odbočil do Orlických hor, prohlédl si úchvatné poutní místo Neratov, kochal se přírodou a původními chalupami. Trochu bych si zakličkoval a vyjel na 1027 metrů vysoký Šerlich a dal si oběd na Masarykově chatě. Nelze nevidět Kuks či Broumov. Takto bych mohl pokračovat dlouho a jako turista bych byl v sedmém nebi. I k němu se totiž náš kraj dá přirovnat.

Jaroslav Svěcený, houslista

KRAJ S ENERGIÍ FERRARI

Liberecký kraj

Jsem poměrně zcestovalý a věk mi umožňuje nadhled. Když řeknu, že oblast Novoborska je výjimečná, nějak shůry posvěcená, není to nadsázka a pouze lokální patriotismus, ale zcela objektivní fakt.

Na prvním místě řady těchto výlučností je krajina, naprostý zázrak plastického reliéfu části zeměkoule. Tato oblast má v sobě neuvěřitelný půvab modelace, barevnosti, vzrušivého dramatu, magnetismu, tajemství a především variabilnosti. Jsem neustále okouzlen, jak po několika kilometrech nacházím tolik překvapivých změn tektoniky a nálad různých míst. Stačí zmínit horu Klíč, Sloup a jeho skalní hrad, Panskou skálu na Práchni u Kamenického Šenova.

Novoborsko není nuda. Je to excitující mocná síla, potenciální energie našlapaného motoru Ferrari. I fakt někdy komplikovaného soužití české a německé populace otisknutého navěky všude a ve všem přidává atmosféře žití zde silný tajemný náboj.

Druhým zářným kladem je otisk fungování lidské společnosti v tomto přírodním skvostu. Ten si totiž zasloužil, aby přítomnost člověka a jeho aktivit byla v symbióze s jeho pozoruhodností a výlučností. Domnívám se, že příkladem toho je sklo, práce se sklem, sklářství. Novoborsko je oduševnělá krasavice snoubící půvaby mládí i kouzlo zralé dámy. Zcela jsem jí propadl.

Ivo Rozsypal, akademický malíř a sklářský výtvarník

DÍKY PRŮMYSLU

Středočeský kraj

Jsem nižborský rodák, náš rod přišel do města v roce 1903, kdy tady dědeček postavil sklárnu. Chodil jsem zde do školy a vyrostl tu. Právě moje kořeny byly hlavním důvodem, proč jsem se do Nižboru v roce 1992 vrátil.

Po znárodnění továrny v roce 1945 totiž naše rodina musela odejít a žili jsme v Praze.

Nižbor je příznačný svou polohou a láká na historii i nádhernou přírodu kolem. Král Václav II. tu měl lovecký zámeček, Fürstenberkové zde založili železárny, byly tu doly a v okolí hutě. Právě průmysl hrál v kraji vždy určující úlohu, a to díky nerostnému bohatství, blízkosti Prahy i obrovským lesům v okolí. Vyrostly tu podniky vysoké úrovně.

Za pozornost určitě stojí nižborský zámek, který se obci podařilo rekonstruovat. Uvidíte v něm pěknou expozici keltské kultury a vůbec tu strávíte příjemné odpoledne. V okolí přitahuje samozřejmě Beroun, který za posledních dvacet let prodělal velké změny a je tam kam jít, třeba na pěkné golfové hřiště. Hned vedle Nižboru, po toku Berounky, pak leží Stradonice, jež tak miloval spisovatel František Nepil, rodák ze sousedního Hýskova, který tam měl chalupu.

Jiří RÜckl, majitel sklárny

ZÁMKY VE VRTKÉM POČASÍ

Karlovarský kraj

Narodil jsem se v Sokolově a v Krušných horách jsme dlouho měli chalupu. Vždycky jsem rád, když přijede nějaká návštěva ze zahraničí a můžu jí celý kraj ukázat: nejen lázně, ale i Krušné hory a zámky, ať už je to Bečov nebo Loket - ten hlavně, protože jsem tam několik let žil. Ne všude si radní uvědomují, jaké bohatství mají. Myslím, že by se toho dalo využívat ještě mnohem víc.

Mám rád i zdejší přírodu a vrtkavost počasí. Samozřejmě tu někde najdete i měsíční krajinu, pořád to ale není takové jako třeba na Mostecku.

Rád jezdím do Jáchymova a na náhorní planiny kolem Nejdku. Jsem také milovníkem porcelánu, i ten může přitáhnout lidi do kraje. Mrzí mě jen osud některých fabrik. Nyní se sice pohybuji nejčastěji mezi Plzní a Prahou, dění v kraji ale pořád sleduji a zavírání fabrik snáším dost nelibě.

V divadlech v Karlových Varech, Mariánských nebo Františkových Lázních často zpívám a vždy, když tam mířím, jedu schválně aspoň o hodinu dřív, abych se tam mohl projít.

Jan Ježek, operní pěvec

PRADA MEZI ČESKÝMI MĚSTY

Praha

Nás, co jsme se tu nenarodili, bude Praha navždy přitahovat jako Jantarová hora. Má co nabídnout, a není třeba se orientovat jen podle základních bedekrů.

Není pochyb o tom, že je to "Prada" mezi českými městy. Je jako hvězda - královský diadém, architektura tu zná všechna období a všechny styly.

A taky se tu jí a nakupuje lépe než ve zbytku republiky; kulturní záliby se dají dobře spojit s těmi hříšnějšími.

Poté, co turista už absolvoval Hrad, Vyšehrad, Petřín, Malou Stranu, Staré Město a zoo, může se příště vrátit s jemnější síťkou na lovení zážitků.

CO VIDĚT

Botanická zahrada. Kultivovaný park plný tematických zahrad, hájků a stepí umožňuje poležet v trávě se sklenkou místního vína. Od kapličky se dá koukat přes řeku na Prahu z alternativního úhlu, jsou tu vinice a viničný domek s pochoutkami. Špičkový terroir za dostupné ceny.

Prvorepubliková architektura. Funkcionalistické vily vybízejí alespoň k půldennímu výletu. Projít se lze čtvrtí Baba v Dejvicích, navštívit střešovickou Müllerovu vilu od Adolfa Loose, pokusit se objevit dům, který si v Hodkovičkách nechal postavit režisér Martin Frič, pozoruhodná je i vysočanská Hajnova vila-parník od stejného architekta Ladislava Žáka atd.

Pražské ostrovy. Většinou jsou přístupné, Vltava se kolem nich rozestupuje a dovoluje pozorovateli v poklidu si užít metropoli odspoda, přímo od hladiny vody. Některé už neexistují, třeba ten Libeňský (je z něj pouhý poloostrov), ale netřeba jezdit až na periferii. Nejpopulárnější jsou Kampa, Slovanský a Střelecký, nezaměnitelnou atmosféru má ale i ostrov Dětský.

Miloš Urban, spisovatel

Foto: Marek Svoboda, Valevčice a elektrárna Počerady (foto: Ibra Ibrahimovič), dolní oblast Vítkovice, Ostrava (foto: Matej Slávik), Chalupská slať, Šumava (foto: Zdeněk Řehák), Praha (Michal Vitásek).