O venkovské snídani a cestě z rozmařilosti široké nabídky

Nedávný letní víkend jsem po delší době opět strávila na ekofarmě svého známého. Před několika lety byl pro mě, naivní ženu z velkoměsta, tento výlet plný překvapení. Počínaje poznatkem, že jehňátka na louce nejsou automaticky k hlazení, protože je nezajímám a bojí se mě. Či údivem nad tím, že i prase z ekologického chovu se válí v blátě a nikdo ho kvůli mně nesprchuje, aby bylo čisté a růžové.

Tentokrát jsem se na farmu a vesničku kolem dívala pod dojmem článku o farmářích s bílým límečkem a více se zamýšlela, proč vše neběží tak hladce, jak si my lidi z města představujeme. Proč se obecně potraviny odtud z farmy neobjevují v Praze častěji a v širším měřítku. Proč na mé dobře míněné marketingové poznámky, že na obalu sýra není fotografie krávy Lucky s dovětkem "vyrobeno z mého mléka" či proč sem častěji nevodí na exkurzi školní skupiny, dostávám nevrlé odpovědi.