Holokaust mozků

Pomýlenou partičku jsem potkala v lesíku kousek od svého bydliště. Místo aby šli po vrstevnici, hnala je navigace nesmyslně kopcem dolů a zpátky na krpál, zřejmě, že to tak bylo kratší. Tři elegantní třicátníci s iPhony. Směšní byli jako děti.

Většinou si říkám, že za mým odporem k technologiím je lenost. Ale tu a tam vyvstane pocit, že nechuť vnímat svět prostřednictvím dotykového displeje není nutné za každou cenu lámat přes koleno. Může vyvěrat i ze zdravého instinktu, že nedelegovat elementární dovednosti, jako je orientace v prostoru, umění poradit si bez wi-fi či schopnost zabavit se, na příruční stroj typu smartphonu či tabletu je čímsi zásadním pro pocit vlastní důstojnosti. V souvislosti s informačními technologiemi a sociálními sítěmi se často zmiňuje ztížená možnost soustředění a ztráta soukromí. Méně už se hovoří o zdánlivě banální, ale o nic méně nebezpečné ztrátě základních kompetencí. Pomalu, ale jistě přicházíme o schopnost psát, počítat, řešit konflikty tváří v tvář či onu orientaci. Přestáváme improvizovat a spoléhat se na sebe. Potřebujeme pomoc, vyžadujeme oporu a začarovaný kruh posilující se závislosti člověka na přístroji je nastartován.