Nekonečné čekání na "velký český román"

Manifest Literární dílo nechápeme jako politickou tribunu prozaiků Ivany Myškové, Jana Němce a Jany Šrámkové (k přečtení na webu Respektu) je užitečnou litanií na českou literární kritiku. Ta volá po "velkém románu", ale sama je často schopna jen převyprávět příběh a vyřknout ortel. Střílí se ale také do vlastních řad. Tepe se zoufale mimózní Obec spisovatelů, obsazování poroty nejprestižnější literární ceny a má se za to, že v české próze chybí chuť své psaní rozebírat tak, jako je tomu zvykem u básníků. Z manifestu navíc nečiší ukřivděnost, ale touha po dialogu. Rukavice, jež volá po zvednutí. Mám za to, že básníci o svých textech teoretizují více mimo jiné proto, že to bývá jedno z mála potěšení, které mimo vlastní tvorby mají. Poezie se tolik nečte, tolik se neprodává. Stejně jako próza neorientovaná na příběh, již autoři manifestu vyzdvihují. Je totiž náročnější a vždy bude. Chtělo by se říci: nebuďte lidé tak prostoduší, příběh není všechno. Faktem ale je, že se prodává a prodávat bude pravděpodobně vždy lépe než emocionální či jazyková ekvilibristika, a to bez ohledu na úroveň literární kritiky.