Jiří Čáslavka: Proč nedokážeme využít, co unie nabízí?

V květnu 2004 proběhlo největší rozšíření Evropské unie v celé její historii. Tato vlna zahrnovala Českou republiku, Estonsko, Kypr, Litvu, Lotyšsko, Maďarsko, Maltu, Polsko, Slovensko a Slovinsko. Evropská unie se tak rozrostla zhruba ze 381 na 456 milionů obyvatel. Nové státy představovaly celou jednu pětinu obyvatelstva, ale na HDP se podílely pouze ze sedmi procent.

Členství v unii bylo dovršením přechodu postkomunistických zemí od autoritativních režimů k právnímu státu a potvrzením jejich příslušnosti k demokratickému Západu. Rozšíření znamenalo milník v propojování Evropy po několika dekádách oddělení způsobených studenou válkou. Češi však byli od počátku spíše realisty. Z průzkumu agentury STEM z konce roku 2001 vyplynulo, že nejdůležitějším symbolem našeho vstupu do EU nebylo očekávání zvýšení životní úrovně doma, ale možnost volného pohybu osob. Podle průzkumu stejné agentury z roku 2004 byl vstup do EU svázán s přesvědčením, že zahraniční ekonomika představuje pro české hospodářství nebezpečnou konkurenci, a více než polovina obyvatel (59 %) se dokonce domnívala, že se český průmysl po vstupu do Evropské unie ocitne v krizi.