Ještě než zemřu, chtěl bych stihnout...

Na základně domácího hospice Cesta domů v Praze v Boleslavské ulici je rušno. Den otevřených dveří. Nikdo tu nemá nasazenou masku pohřebního obličeje, nepanuje tu ani tíživý klid. Na věšácích visí motocyklové přilby, u stolů leží batůžky těch, kdo tu pracují. Většinou mladí lidé. Usměvaví, ochotní mluvit úplně o všem, smrt berou jako přirozenou součást života, která nemá být v české společnosti tabu. "Víte, já můžu dát pacientům vždy alespoň nějakou naději, protože znám řadu případů, které skončily vyléčením. Ale ty vaše skončí vždycky špatně. Kde berete sílu?" ptá se ředitele Cesty domů Marka Uhlíře jedna ze zdravotnic, která na den otevřených dveří přišla. "My si nemyslíme, že příběhy našich pacientů mají špatný konec," usměje se Uhlíř.